DATA

stdClass Object ( [nazev] => Ing. Miroslav Volařík [seo_title] => Ing. Miroslav Volařík [seo_desc] => Ing. Miroslav Volařík [autor] => Ivana Picková [autor_email] => [perex] =>

Od vody k vínu

Původně jsem předpokládala, že si budeme povídat hlavně o víně, protože Ing. Miroslav Volařík je nositelem prestižního titulu Vinař roku 2011. Jenže je také odborník na čištění odpadních vod, dlouhá léta pracoval v bratislavském Slovnaftu, budoval odsolovací zařízení v Emirátech, pak měl obchodní firmy, patří mu hotely v Mikulově. A jak říká tento absolvent VŠCHT Praha, každá etapa života ho nějak obohatila.

[ikona] => [obrazek] => Vola____k_foto_web.jpg [ogobrazek] => [pozadi] => [obsah] =>

Inženýr Volařík je příkladem člověka, který do puntíku odráží rčení, že absolvent VŠCHT Praha se uplatní v řadě oborů – pokud chce, touží se učit nové věci a nebojí se sem tam otočit svůj život i o 180 stupňů. Důkazem budiž fakt, že vínem se začal inženýr Volařík zabývat naplno až v roce 2008. A to se ještě pár let poté věnoval své další obchodní firmě. Až poslední dva roky působí jako špičkový vinař na „plný úvazek“.

Pane inženýre, jaká byla loni úroda a hlavně, jaké bude víno?

Sbírali jsme relativně pozdě. Ryzlinky dokonce strašně pozdě. Většinu vinic máme v okolí Pálavy a letos tam podmínky pro dozrávání hroznů nebyly dobré. Hrozny byly kyselé a fyziologicky nezralé. Poslední jsme sbírali vlašské ryzlinky, v naší produkci dominantní, až 15. prosince. Příroda si s námi pohrává, záleží, jak se přizpůsobíme. Každý rok je jiný, nedají se nastavit nějaké standardní podmínky, aby si člověk mohl říci, teď to uděláme takhle a tento pracovní a technologický postup bude platit trvale. Vletí do toho nemoci, nedostatek sluníčka a všechno je jinak. Pro nás, Slováky i Rakušany v severních vinařských oblastech to není jednoduché. Ano, úroda je letos menší, nedá se nic dělat. Při trpělivosti se však i v takovém roce dají udělat dobrá vína. Zrovna včera jsme koštovali, vypadá to slibně.

Vy nemáte vinařskou tradici v rodu příliš dlouhou, je to tak?

Rodiče přišli do Sudet, do oblasti Pálavy až po druhé světové válce. Měli štěstí, protože k přiděleným pár hektarům půdy včetně vinic získali za sousedy německou rodinu Schulzových. Během dvou let, než byli odsunuti, stačili tatínka zasvětit do pěstování a výroby vína. Slibně se rozvíjející hospodářství ale nemělo po odsunu Schulzových do Německa dlouhého trvání, po únoru 1948 přišel tatínek o své hektary a tím byl vlastně předurčen další život rodiny.

Kdy jste nastoupil na VŠCHT a proč?

Po základce jsem šel na chemickou průmyslovku do Brna, chemie mě bavila. Vysokou školu jsem ale začal studovat na Slovensku, po všeobecném studiu jsme se museli rozhodnout, jakou specializaci chceme studovat, rozhodl jsem se kvůli oboru přejít do Prahy. V Bratislavě slibovali, že otevřou katedru ochrany životního prostředí a technologie vody. Neotevřeli a nakonec řekli, že když to chceme studovat, ať jdeme do Prahy. Přestoupil jsem a nelitoval. Úroveň VŠCHT byla obdivuhodná. Praha pro mě byla balzám díky obrovské odborné erudovanosti zdejších vyučujících. Grau, Pitter, Sládečková, Zábranská, Sládeček – to byli chytří lidé, kteří nám pak v praxi šíleně pomáhali.

Ale koho bych chtěl zvlášť vyzdvihnout, byl „odborný asistent“Ing. Jan Chudoba. Ve Slovnaftu, kde jsem pracoval, jsem byl jediný v provozu a později na odboru životního prostředí se specializací technologie vody a ochrana životního prostředí. Pokud jsme potřebovali pomoc, konzultovali jsme jedině s ním. Měl tady ve škole dole laboratoř, v ní postavené modely, neustále kolem toho pobíhal. Na biologické čištění odpadových vod nebylo lepšího odborníka nejen v republice, ale myslím, v celé střední Evropě.

Proč jste se po škole vydal zrovna do Slovnaftu?

Byl od nás z Mikulova nejblíž – 120 kilometrů a s mým „kádrovým profilem“ nebylo vhodné zůstat doma na Břeclavsku. Známí mých rodičů radili být trochu „v závětří“, kde na mne nebude tak vidět. Slovnaft měl tehdy 12 000 zaměstnanců a budoval se ohromný rafinérsko-petrochemický komplex. Tehdejší generální ředitel si potrpěl na to, aby absolvent po škole prošel vším. Začínal jsem v provozu, pak jsem dělal mistra – denního i směnového, pak technologa, vedoucího výroby… Slováci měli výhodu, že když se Slovnaft rozšiřoval, na Slovensko šla spousta peněz. Měli jsme prvotřídní technologie, na světové úrovni. Dokonce jsme měli i vyšší platy než třeba v partnerském Litvínově. Tam měli čističku postavenou snad za Hitlera, my v Bratislavě supermoderní MCHB ČOV s kapacitou 1m3/sec, kterou jsem budoval, s dodavatelem technologie japonskou firmou Kurita Water Industry uváděl do provozu a jako hlavní technolog řídil provoz několik let. Byla to obrovská zkušenost. Byl jsem součástí týmu, který uváděl do provozu většinu ekologických projektů ve Slovnaftu: odsíření, hydraulickou ochranu podzemních vod, odlučovače olejů. Byla to velmi zajímavá práce, která mě naplňovala a vytvářela prostor pro hlubší spolupráci s fakultou technologie vody VŠCHT Praha.

Naučil jsem se slovensky, i když ze začátku jsem v denních zápisech dělal pořád chyby, a kolegové se mi smáli. Vlastně dodnes, i když už jsem dlouho pryč, se mně obě řeči pletou… I tehdy jsem jezdil s rodinou téměř každý víkend domů na Moravu. Pomáhat rodičům se vším, ale hlavně s vinohradem. Vinař tehdy mohl mít maximálně 10 arů vinice a 10 arů pole jako soukromník. Všichni se toho drželi a sázeli víno, kde se dalo – v zahradách, i na místech, kam víno nepatří. Cílilo se hlavně na množství, na kvalitu se moc nehledělo. V té době jsem vyráběl každý rok víno, vozil si ho do Bratislavy, nepotřeboval jsem jiné…

Pak přišel přelom - rok 1989, co se pro vás změnilo?

Revoluční vlna mě ve Slovnaftu vynesla hodně vysoko. Do té doby jsem měl postup nějak zablokovaný, netušil jsem proč. Táhlo se to se mnou už od vysoké školy, vlastně už na základce jsem měl nálepku „syn kulaka“. Jako děti jsme to moc nevnímaly, až v zaměstnání při schvalování do vyšších pozic v pracovním postupu se tento „defekt“projevil. A tak když jsme po revoluci mohli nahlédnout do svých kádrových materiálů, čekal jsem, bůhvíco najdu – ale nic.

Stal jsem se předsedou komise společenského dozoru. Měl jsem v ní lidi, kteří byli „za stara“ i „za nova“. Prověřovali jsme třeba technického náměstka. Byla velká sešlost (výkvět Slovnaftu) a před ní mi řada lidí říkala, že mu to musím nandat: Tak jsem ho masíroval, ale nikdo z těch, kteří mi předtím radili, se neozval. Mlčeli. Pak se sešla komise a stejně mě přehlasovali. A ještě mi vynadali, že jsem ho málo „zmáčkl“. Nemám na to náturu. Počítalo se se mnou, že budu řídit technický úsek, ale upřímně jsem se toho děsil, ne z pohledu odborného, ale personálního.

A dostal jste se na tohle místo?

Ne, běh událostí začátkem roku 1990 byl hektický. Moje žena náhodou koupila při nějaké návštěvě v Rakousku deník Kurier. A tam jsem objevil inzerát, že solnohradská firma Aqua Engineering hledá odborníky na technologii vody. S kolegou jsme odepsali a oni nás kupodivu pozvali do Salcburku na pohovory. Trvalo to celý den, jednalo se v angličtině a němčině a večer jsme se s kolegou shodli, že nás zavolali, aby si z nás udělali srandu. Dali nám ještě peníze na benzín, ale za týden k našemu překvapení přišel dopis, že máme nastoupit. 1. května jsem se hlásil v Salcburku. Byl to obrovský krok do neznáma, ale i splnění životního snu pracovat v zahraničí. Ovšem kdybych byl zůstal doma, zřejmě jsem byl ve skupině, která za fantastických podmínek získala do svých rukou Slovnaft… Na druhou stranu, zkušenost z venku je k nezaplacení.

Kam jste zamířil a co jste tam dělal?

Poslali mě do Emirátů, do Abú´Zabí, kde firma získala projekty na výrobu pitné vody z mořské vody pomocí reverzní osmózy. Největší problém jsem měl s angličtinou a také se znalostí prostředí. Když jsem zjišťoval informace o SAE na klinice „cudzokrajných chorob“ v Bratislavě, tak jsem byl přinejmenším řádně vystrašený, do jak nebezpečného prostředí jedu. Když jsem se opatrně vyptával svých kolegů v Salcburku, tak se na mě nechápavě dívali a až potom mi řekli, že to je jak v USA, jenom o 15 st. C více.

I když jsem prošel jazykovou přípravou ještě ve Slovnaftu, neuměl jsem se moc dobře vyjadřovat a byl jsem kvůli tomu pod obrovským tlakem. Mezinárodní kolektiv – Francouzi, Italové, Němci, Rakušané, Američané, Angličané nás zpočátku opravdu považovali za opičáky, co slezli z palmy. A když jsem jim vysvětloval vliv přílivu a odlivu na výkon čerpadla, dívali se na mě skrz prsty, co je bude člověk z Československa poučovat.

Zvládl jsem angličtinu, získal zkušeností s náběhem a provozem odsolovacích zařízení a bylo líp. Prosadil jsem se paradoxně hlavně poté, když Husajn vtrhl do Kuvajtu v roce 1990. OSN mu dala podmínku, že do ledna příštího roku musí Kuvajt opustit, a Američané v lednu 1991 začali bombardovat Irák. Objevila se dezinformace, že Saddám vyhrává, že na průmyslový komplex v blízkosti katarských hranic, v němž jsme stavěli odsolovačku, bude střílet rakety. Dostali jsme půl hodiny na odjezd. Sbalili jsme a jeli přes celé Emiráty až na břeh Indického oceánu, kde jsme byli z dosahu raket Scuds, měli jsme strach. Každá ambasáda se okamžitě postarala o své lidi, posadili je do zvláštních letadel a odletěli. Jediný já jsem nevěděl, co bude dál, naše ambasáda nereagovala. Když se za pár dnů situace uklidnila a my se vrátili, bylo třeba pracovat dál a nebylo s kým. Majitel firmy přišel a co prý budeme dělat. Navrhl jsem, že si sestavím náběhový tým a všechny projekty řádně a podle harmonogramu dokončím. Zavolal jsem si lidi ze Slovnaftu, zaškolil jsem je a v projektech jsme úspěšně pokračovali. Když se ti všichni Angličané a Italové chtěli vrátit, měli smůlu, jejich místa už byla obsazená, ale hlavně nedostali víza, protože opustili SAE neoficiálně…

Zůstal jsem tam do roku 1992, pak jsem se musel rozhodnout, zda chci pracovat na podobných projektech v zahraničí nebo se vrátit. Děti dorůstaly, dělila se republika, tatínek byl nemocný, rozhodl jsem se pro návrat.

Kam – do Slovnaftu?

Ne, nebylo jasné, jak to po rozdělení státu bude. Přestěhovali jsme se z Bratislavy na Moravu. Založil jsem firmu, využil kontakty ze zahraničí a jazykové znalosti a začal prodávat potiskovací technologie, později jsem vedl dvě obchodní firmy, začal podnikat v hotelnictví, v Mikulově jsme postavili tři hotely. Byl jsem úspěšný, i když v první polovině devadesátých let byla děsná doba. Státní podniky třeba nakupovaly zboží, které vůbec nepotřebovaly, jen aby získali určití lidé provize. Neplatilo se, celé týdny jsme jezdili po republice a vymáhali peníze. Ale zvládli jsme to.

Tak proč jste se vrátil k vínu?

Požádal jsem o vrácení pozemků, byly s tím tahanice, nájemci, bývalá JZD nechtěly pozemky a hlavně vinice vydat, prý až bude po pozemkové úpravě. Začal jsem se zajímat o vlastnické vztahy, studoval pozemkové mapy, a potom začal kupovat sousední pozemky kolem našich „nevydatelných“. Pak jsem přišel na úřad znovu a dosáhl svého. Postupně jsem cíleně dokupoval vytipované polohy a výsledkem je celková výměra 90 hektarů. Zjistil jsem, že víno a obchod se skvěle doplňují. Když pozvete na prezentaci nových technologických produktů technické ředitele, tak předají pozvánku nějakému referentovi, Když ale budete zvát na stejnou prezentaci a doplníte to degustací kvalitních a už známých vín, přijedou všichni pozvaní.

Jenže dělat vinaře v malém a pak ve velkém je přeci rozdíl?

Sledoval jsem vinařství pořád, vyrůstal jsem ve vinařském prostředí a stále se sem vracel. Znám třeba Ing. Josefa Peřinu, vynikajícího odborníka v oboru. Někdy koncem 70. let začal u nás mluvit o pálavských vlašácích a hlavně o zralosti hroznů. U nás to bylo odnepaměti tak, že 10. října se řeklo „mosi sa sbírat“ a všichni šli sklízet bez ohledu na to, zda bylo víno zralé nebo ne. Pan Peřina nesklízel a lidé o něm říkali, že se zbláznil, že vinohradnictví a vinařství vůbec nerozumí. Pak když sklízel, přivezl hrozny zralé napadené ušlechtilou plísní Botrytis. A když udělal víno, tak nás „křupany“ pozval a my pochopili, jak se vína mají dělat. Byl vizionář, dnes už bohužel dělá jen poradce, je to velká škoda pro moravské vinařství, že se nevyužívá jeho obrovský potenciál zkušeností a znalostí.

Když chcete udělat dobré víno, musíte mít kvalitní vinice a dobře si je také připravit…

Celé mládí jsem pil špatná, nekvalitní vína, která odpovídala tehdejším možnostem. Pokud jsem chtěl vinařství postavit na kvalitních vínech, nemohl jsem ze sebe dělat odborníka, musel jsem najít lidi, kteří odpovídali novým podmínkám, využít jejich odbornost a zkušenost. Což se mi podařilo. Hlavního technologa jsem nenašel náhodou; když mu bylo tak 18 a dozvěděl se, že uvažuji o založení vinařství, tak se hlásil, že u mě jednou zakotví. Známe se, protože oba pocházíme z Dolních Dunajovic a já se kamarádil s jeho pradědou a dědou. Pak zmizel do Německa, sbíral zkušenosti i v různých vinařstvích na Moravě a najednou se objevil. Já v té době zrovna dostavěl budovu, měl jsem už nové technologie, na svou dobu opravdu špičku, a on byl volný. V roce 2008 jsme udělali první víno. Moje úloha byla dát dohromady lidi, kteří budou odvádět poctivou a odbornou práci. Kvalitní víno je vždy a jenom výsledkem práce všech lidí, kteří se podílí na dopěstování kvalitních hroznů a těch, kteří z hroznů dokáží vyrobit excelentní vína, v tomto případě je moje zásluha jenom okrajová.

Co si otevřete, když něco mimořádného oslavujete?

To je těžká otázka, samozřejmě mám nejraději naše vína z Pálavy. Vlašské a rýnské ryzlinky, veltlíny Ze svých třeba z trati Železná, to jsou famózní vína. Když se nechají dozrát vína na Ořechové hoře, Březí, dají úžasné vlašské ryzlinky, které vyhrávají soutěže. Spojuje se tu kombinace podloží, dobré péče, mikroklimatu, takových poloh není u nás mnoho. Oceňuji každé víno, nemám s tím problém, ale tohle je pro mě špička. V zahraničí také nakupuju jako každý vinař. Loni jsem se v Piemonte ptal, kdy si mám koupené víno otevřít. Když mi řekli, že tak za 15 let, smál jsem se. Já to chci přeci taky okoštovat, za 15 let tu nemusím být. Ale taky jsem se při nákupu spálil, koupil jsem třeba v Toskánsku vína, nevypil jsem je hned a za rok už byla špatná.

Jaká vína ještě děláte?

Naše vinařství nemá dobré polohy na červená vína, v našich klimatických podmínkách vyrobit červená vína špičkové kvality je daleko složitější a počasí nenechá hrozny hodně vyzrát, I když lokality kolem Velkých Pavlovic nebo Dolních Kounic, Bořetic mají vetší předpoklady na dopěstování kvalitních červených hroznů. U nás proto vyrábíme z červených hroznů růžovky. Cílem každého vinaře je mít přeci kvalitní vína, tak jsme se soustředili jen na bílá. A lidé už si zvykli, že u nás koupí kvalitní bílá, a pro červená jedou jinam.

[submenuno] => [urlnadstranka] => [newurl_domain] => 'alumni.vscht.cz' [newurl_jazyk] => 'cs' [newurl_akce] => '/uspesni/volarik' [newurl_iduzel] => 879 [newurl_path] => 1/4111/942/994/5161/1/1238/21733/1487/678/879 [newurl_path_link] => Odkaz na newurlCMS [iduzel] => 879 [platne_od] => 06.10.2014 16:45:00 [zmeneno_cas] => 06.10.2014 16:45:00.816691 [zmeneno_uzivatel_jmeno] => [canonical_url] => //www.vscht.cz/uspesni/volarik [idvazba] => 1119 [cms_time] => 1714672335 [skupina_www] => Array ( ) [slovnik] => Array ( ) [poduzel] => Array ( ) [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) [api_suffix] => )

	S předsedou Akademie věd o slivovici i české vědě Profesor Jiří Drahoš, předseda Akademie věd, je dalším absolventem VŠCHT Praha, který stanul v čele této instituce. Na cestě mladých lidí ke studiu chemie a technických oborů obecně vyzdvihuje velkou roli učitelů na střední i na základní škole. Leč jeho cesta k chemii nebyla zdaleka tak přímočará, jak by se na první pohled mohlo zdát. → čtěte více
	Život s pivem Profesorka Gabriela Basařová – mimořádná osobnost českého pivovarství, profesorka chemie, nositelka státního vyznamenání medaile Za zásluhy o stát v oblasti vědy, výchovy a školství, ředitelka Výzkumného ústavu sladařského a pivovarského v Praze, dlouholetá vedoucí katedry kvasné chemie na VŠCHT Praha, ale také reprezentační juniorská basketbalistka a určitě žena, která si prostě nepřipouští, že něco nejde... → čtěte více
	Umění je rozhodnout se Inženýr Jaroslav Rous mluví pomalu a pečlivě váží slova. Troufnu si tvrdit, že se stejně pečlivě rozhodoval i v mezních životních situacích, což samozřejmě nevylučuje životní peripetie, kdy v podstatě člověk pouze operativně reaguje na řítící se události… → čtěte více
	Nechme dokumenty stárnout Historicky první fotografii na světě viděla zblízka, mohla si sáhnout na Svatováclavskou korunu, ale měla respekt, ruku nezvedla. Sáhla si ale na Zlatou bulu sicilskou a dnes stojí v čele Odboru ochrany fondů Národní knihovny České republiky… A původně měla být zubařkou. Ing. Petra Vávrová absolvovala VŠCHT Praha na přelomu tisíciletí. „Přeběhla“ na naši školu po dvou letech na medicíně v Olomouci, protože ji prostě chytla chemie a pustila medicína. Dnes sama říká, že by neměnila. A na začátku si upřesněme pojmy – není restaurátorka, je technolog restaurování (conservation scientist). → čtěte více
	Naše pivo je lepší než dřív Jeho podpis znají všichni, kdo někdy vzali do ruky lahev nebo plechovku Gambrinusu. Inženýr Jan Hlaváček, vrchní sládek Plzeňského pivovaru, další z více než osmdesátileté dynastie sládků v plzeňském Prazdroji, svým podpisem symbolizuje odpovědnost všech, kdo se na výrobě nejpopulárnějšího českého piva podílí. A i on, jak jinak, získal inženýrský diplom na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze. → čtěte více
	Vždycky se dá změnit směr Největší a nejtěžší zápasy svádíme sami se sebou. Když se mladý člověk, který už několik let věnoval humanitnímu vzdělání, najednou rozhodne, že půjde studovat chemii, určitě vyvolá ve svém okolí i sám v sobě spoustu pochybností a otázek. Zvládnu to? Bude mě to bavit a najdu v tom uspokojení? Ing. Eva Kujanová, v současné době manažerka kvality firmy Fjord Bohemia, prošla právě takovou cestou. A patří k těm absolventům v naší rubrice, jejichž úspěch je dosažitelný a s nadsázkou řečeno hmatatelný. → čtěte více
	Sládkovi z Budvaru se splnil sen Budvar nebo Prazdroj? Nebudu se stavět do tábora ani jedné značky, podstatné ovšem je, že vrchní sládci obou našich nejslavnějších pivovarů jsou absolventy VŠCHT Praha. V Budějovicích má sice inženýr Adam Brož na své vizitce napsáno „výrobně-technický ředitel“, ale že je pěkně postaru vrchním sládkem, zjistí třeba každý návštěvník přilehlé pivovarské restaurace. Jeho podpis s podtitulem „vrchní sládek“ spatří lační návštěvníci hned na první stránce jídelního lístku. → čtěte více
	Stupně úspěchu Znovu jsem se o tom přesvědčila při setkání s inženýrkou Soňou Rovnaníkovou z pekárenské firmy Kontinua v Brandýse nad Labem: Absolvent VŠCHT Praha je člověk připravený dělat ve svém oboru i nad jeho rámec spoustu věcí – pokud má chuť, elán a snahu učit se nové věci. Podobný začátek příběhu už jsem mezi absolventy jednou slyšela – adeptce na místo ve firmě nabídli pro začátek práci v laboratoři. Je fakt, že ještě neexistovala, takže se začínalo s hadrem a koštětem… → čtěte více
	Od vody k vínu Původně jsem předpokládala, že si budeme povídat hlavně o víně, protože Ing. Miroslav Volařík je nositelem prestižního titulu Vinař roku 2011. Jenže je také odborník na čištění odpadních vod, dlouhá léta pracoval v bratislavském Slovnaftu, budoval odsolovací zařízení v Emirátech, pak měl obchodní firmy, patří mu hotely v Mikulově. A jak říká tento absolvent VŠCHT Praha, každá etapa života ho nějak obohatila. → čtěte více
	Za volantem veteránů Drobná, s velkýma očima, drobnými pihami a kudrnatými rezavými vlasy – být o dvacet centimetrů vyšší, určitě mohla ještě před pár lety dělat modelku. Jak si tahle štíhlá paní působící neuvěřitelně křehkým dojmem dokáže zjednat respekt v oboru, který je od svých počátků přímo zaslíben chlapům – v automobilovém průmyslu? Inženýrka Eva Ticová, MBA je šéfrestaurátorkou v Muzeu Škoda v Mladé Boleslavi a samozřejmě také absolventkou VŠCHT Praha. → čtěte více
	Náhradní díly pro naše těla Ing. Vladimír Stoy, CSc. pracoval u Wichterleho, na konci sedmdesátých let emigroval, prosadil se v USA a po letech se vrátil domů. Jeho podnik dnes úspěšně konkuruje světovým firmám s rozpočty na výzkum (v dolarech) nesrovnatelnými s těmi jeho (v korunách). Na otázku, co potřebuje člověk, aby se prosadil ve světě, odpovídá dost neočekávaně: „Optimismus.“ → čtěte více
	Chceme být první na světě Ing. Tomáš Němec, Česká gumárenská společnost VŠCHT Praha byla pro něj po maturitě východiskem z nouze. Nedostal se na medicínu a ze všech možností, které přicházely v úvahu, vyšla nakonec chemie. Plánoval na rok, pak to chtěl zkusit znovu na medicínu. Jenže zůstal. Zda díky tomu, že mu škola umožňovala věnovat se lyžování a dalším sportovním aktivitám, nebo proto, že tady, jak říká „potkal prima lidi“, těžko dnes říct. „Ale nelitoval jsem, zvlášť když vidím, co se dneska děje ve zdravotnictví, ale možná bych už měl nějaký holding – nemocnici,“ dodává se smíchem. → čtěte více
	Proč sládek vaří kolu? I když člověk dělá první zkoušku na VŠCHT Praha na potřetí („…pochyboval jsem o tom, co tu vlastně dělám“), neznamená to, že by školu nakonec nemohl dokončit jako vynikající student. Inženýr Jiří Pražan, dnes jeden z lidí, kteří stojí ve vrcholovém managementu společnosti Coca-Cola Česká republika a také prezident Svazu výrobců nealkoholických nápojů, takovým příkladem je. Ale cestu k jednomu z nejoblíbenějších nápojů na světě začal nikoli od píky, ale od piva. → čtěte více
	Z Rakony do světa Po dlouhém domlouvání, rušení termínů i stanovování nových jsem nakonec stála v rakovnické vrátnici Procter&Gamble a proti mně od pohledu rázná plavovlasá žena. Firemní tričko dokládalo určité prvky firemní kultury, která je tu ostatně patrná na každém kroku po vyleštěných chodbách, provozech i chodnících. „Hygiena, bezpečnost provozu – to byly hlavní směry, samozřejmě kromě výrobních otázek, kudy se nový vlastník vydal,“ připomíná situaci před mnoha lety inženýrka Ledahudcová. → čtěte více
	Pokračovatel Heyrovského Málokterému člověku se v životě podaří posunout lidské vědění o kus dál. I na vědeckém poli mají takové štěstí pouze někteří. I když – dá se mluvit o štěstí? To přeci přeje připraveným… Současný místopředseda Akademie věd profesor Vladimír Mareček opustil bránu Vysoké školy chemicko-technologické s diplomem v ruce v létě 1967. Nebyl naivním absolventem, měl za sebou jednak rok práce v Léčivech, kam nastoupil po maturitě, ale v sobě hlavně zájem o chemii. Jistě formovaný otcem chemikem, ale od puberty i koníčky, kterými byly jednak elektronika a pak také chemie. → čtěte více
	Hlavně se člověk musí učit sám Když jsem se zmínila před lidmi z branže o setkání s dnešním generálním ředitelem a předsedou představenstva společnosti Paramo Ing. Milanem Kuncířem, zazněla na jeho adresu slova ocenění, někdy i obdivu. „To, co udělal v Polsku, bylo moc dobrý, ale určitě to neměl jednoduchý.“ „Strčit cizince na místo generálního ředitele, jako se mu to stalo v Polsku, to byl zvláštní tah, ale povedlo se. Nicméně pro něj to muselo být hodně náročné!“ To jsou jen dvě z poměrně shodných vyjádření. Proč se soustředí právě na nedávná necelá čtyři léta života tohoto absolventa VŠCHT Praha z roku 1984? Evidentně proto, že jeho výsledky vynikly. → čtěte více
	V laboratoři vybouchla, v životě ne Maminka Ing. Evy Štěpánkové vždycky říkávala, že kdyby si namluvila ševce, tak se stane ševcem. K chemii jí také přivedla láska ke klukovi, který byl fanda do chemie. Vztah sice nevydržel, ale láska k chemii zůstala na celý život. → čtěte více
	Motor: vědět víc než jiní Když se Aleš Černín rozhodoval, co jít studovat po maturitě, zvažoval mezi medicínou a chemií. Nakonec za něj rozhodly výsledky přijímacích zkoušek, které jej místo do Olomouce nasměrovaly do víru velkoměsta. Nejen, že v roce 1990 slibovala Praha pro Moraváka mnohem zajímavější život, ale hlavně vyhraněnost pro medicínu tak silná nebyla – chemie nebo farmacie, tohle byl směr, kam ho to přeci jen, jak říká, táhlo. A tak nastoupil na fakultu chemické technologie VŠCHT Praha. → čtěte více
	Rostu s firmou, říká ředitel Představit si v nažehleném generálním řediteli TTD cukrovarů a lihovarů Oldřichu Reinbergrovi pětadvacetiletého ctižádostivého inženýra, který byl schopen se s podřízeným prát, vyžaduje více než notnou dávku fantazie. „Když jsem kvůli lajdáckosti člověka musel zastavit výrobu a on se ještě smál a vůbec se neměl k tomu, aby to napravil, vjeli do mě všichni čerti. Došlo i na pěsti,“ vzpomíná na dva excesy ze začátků práce s lidmi dnešní šéf největšího cukrovarnického podniku v naší republice. „Práci s lidmi vás žádná škola nenaučí, je to nejtěžší, ale zároveň jedna z nejdůležitějších věcí v práci každého vedoucího pracovníka,“ říká poučen čtvrtstoletím praxe v různých řídících funkcích Oldřich Reinbergr. → čtěte více
	Osudy českého sklářství v jedné osobě „Byly lepší roky,“ konstatuje se stoickým klidem ředitel Moravských skláren Květná s.r.o. Ing. Jiří Tesař, ale je přesvědčený, že klinickou smrt už české sklářství překonalo. Kdybych soudila podle jeho osudu, pak bych mu dala za pravdu. V posledních deseti letech putoval republikou v řídících funkcích po sklářských firmách, v nichž bohužel po jeho nástupu pak za krátkou dobu majitelé „zavřeli krám“ nebo minimálně změnili výrobu. Ale před čtyřmi lety i on zakotvil a buduje slávu sklářství na Moravě. „Věřím, že české sklo má perspektivu a pokračování,“ řekl mi na úvod. → čtěte více
	S puncem poctivosti Existuje zlato bílé, červené, ba dokonce prý i zelené. Najdou se „šikulové“, kteří tenkou vrstvičkou kovu pozmění žluté zlato na bílé, dražší a zákazník až po pár měsících zjistí, že byl napálen. Je známo mnoho fíglů, které z lecčehos dokážou alespoň na krátký čas udělat to, co zákazník už dlouhá staletí žádá – kvalitní zlato. Ale tentokrát se naše setkání s předsedou Puncovního úřadu Ing. Martinem Novotným netočilo kolem zlata. I když v přeneseném smyslu slova… → čtěte více
	Osud jménem laboratoř „Chemie je živá. Znamená to, že i když se pracuje podle stejných postupů, výsledek nemusí být stejný. Pak se hledá příčina – ve hře mohou být třeba jiná čistota chemikálií, teplota místnosti a další faktory. Není nikdy prostor, že by se člověk nudil, je stále co optimalizovat, řešit – například když provoz má problém.“ Práce v chemické laboratoři přináší Ing. Heleně Kalové, vedoucí provozních laboratoří Kaučuku Kralupy, nyní Synthos Kralupy a.s., uspokojení i po téměř třech desetiletích mezi přístroji, zkumavkami, kádinkami, vzorkovnicemi s plynnými, kapalnými i pevnými látkami. → čtěte více
	Chemie umožňuje fascinující výzkum Nerada dělám rozhovor, aniž bych se s partnerem potkala, prostě bezprostřední kontakt považuji za velký přínos. Výjimka daná vzdáleností mezi Prahou a New Yorkem předčila mé očekávání. Ing. Petr Váchal, PhD, vedoucí automatické syntézy (Automated Synthesis and Purification), Merck Research Labs., Merck & Co., Rahway, New Jersey, USA byl jako partner po internetu povídavý, precizně formulující a určitě ne suchý (k tomu totiž psaný text svádí). Patří k těm absolventům naší školy, kteří se velmi dobře uplatnili v zahraničí. → čtěte více
	Generika zblízka Inženýr Jaroslav Píš patří k chemickým nadšencům. Jeho cesta k chemii jako životnímu oboru byla od puberty jasná a rovná dálnice bez zapeklitých křižovatek. Průmyslová škola v pražské Křemencově ulici v Praze mu dala základ, na kterém po absolvování Vysoké školy chemicko-technologické v Praze postavil úspěšnou kariéru. „Problém na vysoké? Neřekl bych, že jsem měl někdy nějaký zásadní problém. Červený diplom jsem sice neměl, ale asi mi k němu moc nechybělo. Průmyslovka nás na studium tady připravila dobře. Bylo to vidět zejména v prvních ročnících, protože jsme měli praxi z laboratoří a něco už jsme o chemii věděli. Přišlo nás z ‚Křemencárny‘ deset a až na jednu dívku jsme všichni úspěšně skončili,“ vzpomíná inženýr Píš (absolvent 1985). → čtěte více
	A pořád nahoru „Příprava pod tlakem, která na té škole byla, představovala propracovaný systém. Ti, kteří ho akceptovali a byli ochotni podstoupit náročnost školy a měli také schopnost analyticky myslet, byli připraveni vnímat souvislosti a přijmout to, co přicházelo po roce 1989 ze zahraničí. Mnozí jsme se potkali v letech 1992-93, kdy sem začaly přicházet první velké firmy – a narážely na určitá specifika východního bloku. Řada z nich si vybrala právě lidi z naší školy; velmi dobře se u nich uchytili, což jistě svědčí o kvalitě školní přípravy,“ říká na úvod našeho rozhovoru generální ředitel společnosti Trumf International s.r.o. Ing. Mojmír Mocek ve své nevelké kanceláři v Dolním Újezdu kousek od Olomouce. Na rozdíl od ostatních prostor firmy tu tak silně jako jinde nevoní ani pepř, oregano, česnek či paprika. Firma se totiž specializuje na výrobu kořenících směsí pro velkoodběratele. → čtete více
	Koroze s masarykovským šarmem Inženýr Vladimír Kučera (*1936) patří k mužům, kteří svým charismatem působí, ať mají na sobě sportovní bundu nebo bílý plášť. Málokdy máme dnes možnost setkat se s člověkem, z něhož noblesa i síla osobnosti v tom nejčistším smyslu slova takhle vyzařují. Syn tajemníka prvního i druhého českého prezidenta a předválečného velvyslance ve Švédsku svůj život věnoval, jak jeho žena v žertu říká, rezavým plechům, odborníci samozřejmě upřesní - korozi. Je – jak jinak - absolventem VŠCHT Praha a světově uznávaným odborníkem právě v tomto oboru. Rozhovor nám poskytl při nedávné návštěvě školy. → čtete více
	Byl jeden král, měl 4 dcery... ... napadla mě modifikace pohádky, když se inženýr Jiří Brat jen tak mezi řečí zmínil, že má 4 dcery ve věku od 14 do 6 let, což je prý sice krásné, ale občas náročné… Zatím jen pohádkové sudičky vědí, zda se některá z nich bude věnovat oboru, který si jejich otec evidentně zamiloval spolu s dalšími přírodními vědami už na základní škole. A protože od té doby změnil pouze dva zaměstnavatele – VŠCHT a Unilever, je jasné, že téhle lásce zůstává dodnes věrný. → čtete více
	Ing. Robert Kužela, MBA, neměl – jak sám říká – nikdy jednoznačnou představu, že bude ve svém profesním životě zastávat nějakou konkrétní pozici v předem zvolené oblasti. Určitě se díky tomu vyhnul řadě běžných zklamání a deziluzí. „Neměl jsem rád, jak se dneska říká ,velké výzvy‘, mě spíš lákalo to nepoznané, to, že mohu přenést zkušenosti, znalosti, využít je a zároveň se obohatit prací, kterou budu dělat,“ říká absolvent VŠCHT Praha. → čtete více
	Život je boj Život inženýrky Ilony Klímové, absolventky VŠCHT Praha a majitelky firmy Aspius, dovážející na náš trh prvotřídní maso, určitě není fádní. → čtete více
	Stavařina je přeci krásná chemie „Máme evropské normy snad i na zakřivení banánů či kulatost rajčat, řečeno s nadsázkou, ale nemáme evropskou normu na pitnou vodu. Snad nejpřísnější jsou u nás a v Británii a my musíme dneska sledovat nejen to, aby jim vyhovoval právě vyráběný beton na vodohospodářské stavby, ale i jeho zbytky, až se stavba po 80 až 100 letech zbourá. Aby neohrozil pitnou vodu,“ vypráví se zápalem inženýr Jan Gemrich, ředitel Výzkumného ústavu maltovin a tajemník Svazu výrobců cementu České republiky. → čtete více
	Všechno záleží na učiteli Inženýrka Drahomíra Rancová, ředitelka Gymnázia a Střední odborné školy v Rokycanech, je typem učitele, na kterého – pokud jste ho potkali – vzpomínáte celý život. Nadšenec pro chemii, neomezující své aktivity jen na ni. Rekreační sport (bývala žákovskou mistryní republiky v hodu diskem), zahrada, vnučka, vymýšlení aktivit pro žáky i učitele, vize školy do budoucna – to je v kostce šíře jejích aktivit. Měla jsem dojem, že takoví kantoři už snad ani nejsou… Samozřejmě je absolventkou VŠCHT Praha. → čtete více
	Uctívaná a milovaná chemie Myslím, že mnoho lidí bude se mnou souhlasit, když řeknu, že profesor Rudolf Zahradník je rozený rétor, navíc noblesní muž ze staré školy, ale především chemik tělem i duší. Jeho přednášky jsou zážitkem nejen pro mozek, ale i pro oko. Je mu 82 let a je živel. Když řekne, že je to už šedesát let, co byl na chodbách VŠCHT Praha jako doma, člověku zatrne, jak čas letí. Dodnes o téhle budově hovoří jako o obdivované a milované ženě – je prý omamně krásná. A myslím, že mu i smyslně voní. → čtete více
	Sklo jako osud „Manžel dostal za následky úrazu 25 tisíc korun, k tomu jsem prodali našeho favorita a postavili jsme si před garáží první pícku na 40 kilo skla,“ vzpomíná na začátky sklářského podnikání spolumajitelka dnešní sklárny Glasstar v Nenačovicích nedaleko středočeské Loděnice Romana Starová. → čtete více
	Nakažlivé nadšení Inženýrka Zita Valentová, která učí chemii na Křemencárně, jak se familiérně říká chemické průmyslovce v Praze, je svá. Hledal-li by někdo prototyp zapálené chemikářky, pak je tato absolventka VŠCHT Praha opravdu tou správnou osobou. Prázdniny – neprázdniny, hned po našem setkání spěchala do své školy, kde už na ni čekali žáci. Mířila s nimi – jak jinak – do laboratoře. → čtěte více
	Pivo je nejprozkoumanější nápoj Ing. Jiří Čulík, CSc., technický vedoucí akreditované zkušební laboratoře Výzkumného ústavu pivovarského a sladařského v Praze, na otázku, zda je v pivu ještě něco, co nevíme, odpovídá filosoficky, že ano. Že čím víc toho člověk ví, tím víc chápe, že toho ještě spoustu neví. → čtěte více
	Odhaluje tajemství chemie Karel Ulbrich se celý život věnuje jednomu z mediálně nejpřitažlivějších témat – výzkumu léčby rakoviny. A přesto jeho jméno na titulních stránkách novin nenajdeme… Bude to asi tím, že slavnější jsou v dnešní době spíš ti, kteří dělají humbuk, než ti, kteří dosahují vědeckých úspěchů a těší se uznání v odborných kruzích. Má na svém kontě 35 patentů, jeho práce byly od roku 1980 citovány více jak 3000x (podle SCI), v renomovaných mezinárodních časopisech publikoval více než 240 původních vědeckých prací především v oblasti hydrofilních polymerů pro biolékařské aplikace. Profesor Ing. Karel Ulbrich, DrSc., pracuje v Ústavu makromolekulární chemie Akademie věd v Praze a je samozřejmě naším absolventem. → čtěte více
	Život s pesticidy Josef Seifert je profesorem biochemie na univerzitě v Honolulu, USA. Patří k mimořádným osobnostem ve svém oboru a tedy k těm, na jejichž úspěchy je naše škola hrdá. Od 70. let působí v USA, nicméně v posledních letech se pravidelně do Čech vrací, přednáší tu… → čtěte více
	Bez přírodních věd není možná záchrana památek Desky Království českého, zápisy stavovských soudů nebo soudní spis z procesu s Miladou Horákovou – i tyhle historické dokumenty držel v ruce a velmi ho oslovily. „Ale každý dokument má svou historii, jak ty středověké, tak ty novodobé, všechny jsou zajímavé, netroufnu si říct, který je ten nej,“ říká zamyšleně Dr. Ing. Michal Ďurovič, vedoucí Oddělení péče o fyzický stav archiválií Národního archivu, absolvent fakulty chemické technologie VŠCHT Praha. → čtěte více
	Práce chemika ovlivňuje životy druhých Absolvent Fakulty chemické technologie VŠCHT Praha prof. Ing. Jan Genzer, Ph.D. je v současné době profesorem Severokarolinské státní university v USA. Patří k významným vědeckým osobnostem svého oboru, je nositelem řady ocenění, mj. získal Cenu národní nadace pro vědu za mimořádnou kreativitu nebo Medaili Americké fyzikální společnosti. V současné době pracuje prof. Ing. Jan Genzer, PhD. na této univerzitě v oddělení chemického a biomolekulárního inženýrství. → čtěte více
	Od vůní k etice Profesor Vladimír Pliška se do Prahy vrací rád. Každý rok tu anglicky přednáší na speciálním kurzu pro studenty VŠCHT. Do této své aktivity angažoval i další kolegy z curyšské Vysoké školy technické (ETH). Získal tak zajímavou možnost porovnávat zdatnost a úroveň studentů, kteří se hlásí do jeho kurzů už osmnáct let. → čtěte více
	Autor pití pro chemiky – a nejen pro ně V Prádle, malé obci kousek od Nepomuka na Plzeňsku, je snad nejvíc palíren u nás v přepočtu na počet obyvatel. „Víc je jich prý jenom v Mexiku, kde se všude pálí tequilla, tady máme tři,“ uvádí mě do místního koloritu majitel likérky - společnosti Jenčík a dcery, inženýr Petr Jenčík, samozřejmě absolvent VŠCHT Praha. → čtěte více
	Věda je dřina i potěšení Studovali u nás, pak se vydali do světa a dosáhli tam vynikajících výsledků i prestižního postavení – i takové osudy mají naši absolventi. A nejde jenom o emigranty, kteří opustili republiku z různých, hlavně politických důvodů před rokem 1989. Ještě před vstupem do EU, ale i po něm zamířili do zahraničí buď na vysoké školy nebo do firem mnozí lidé s diplomem VŠCHT. Příkladem je i profesor univerzity v Glasgowě Ing. Pavel Kočovský, DSc. → čtěte více
	Milníky Ondřeje Beneše Ondřej Beneš patří k lidem, kteří velmi pečlivě zvažují – slova, rozhodnutí, činy a přitom jim v žádném případě nechybí rozhodnost. Úsměv, který by se dal nazvat i něžným, se v průběhu našeho rozhovoru objevil na jeho tváři jednou – když vzpomínal na svá studentská léta na VŠCHT Praha. Dlouho jsem nepotkala člověka tak viditelně cílevědomého, nesmírně vzdělaného, precizně formulujícího – jak věty, tak svou životní cestu a jednotlivé kroky na ní… → čtěte více
	Óda na život s chemií Energická, chytrá, šikovná, vtipná, půvabná – ještě řadu kladných přívlastků bych určitě našla a hodily by se ke generální ředitelce české pobočky firmy Danisco ve Smiřicích. Ing. Blanka Valušová je samozřejmě také úspěšnou absolventkou VŠCHT Praha. → čtěte více
	Štěstí přeje připraveným Inženýr David Vejtruba měl při nastartování kariéry jistě určitou výhodu. Studium na VŠCHT Praha končil v polovině devadesátých let. Do Česka tehdy přicházely zahraniční firmy a hledaly mladé, vzdělané lidi ochotné na sobě dál pracovat. Do jisté míry to uznává, ale zároveň říká: „Doba prostě přeje připraveným.“ Tvrdí, že o první místo by se měli studenti zajímat nejpozději po třetím ročníku, tedy po skončení bakalářského studia. → čtěte více
	Krásný svět vědy a fantazie Inženýrka Lenka Průšová, vývojářka největší české kosmetické firmy RYOR, je živel. Myslím, že si s majitelkou firmy inženýrkou Evou Štěpánkovou, také naší absolventkou, musí velmi dobře rozumět. → čtěte více

	Příjezd a ubytování
18:00	Setkání a návštěva advetní Prahy

8:30	Registrace + občerstvení
9:00	Oficiální zahájení, představení VŠCHT Praha
9:30	Your SWOT INTRODUCTION, společná diskuze
11:00	Přednáška - Ing. Markéta Raková, Ph.D. - Uplatnění absolventů, očekáváních a střetu s realitou
12:00	Online vstup Diana Aguiar Vieira, PhD - ICARE Alumni**
13:00	Oběd (U Pětníka)
14:00	Káva, občerstvení
14:30	Přednáška - Viktoriia Mykolaivna Romanenko (Head of the Alumni Employment Department of NUFT in Ukraine, to 2021) - Advantages of cooperation between education and business. Ways to involve students and graduates in business activities relevant to their studies and future
15:30	Přednáška - Anna Ničová - Mentoring (PKC VŠCHT Praha)
16:00	HMCH - exkluzivní popularizační projekt VŠCHT Praha
17:00	Exkurze po VŠCHT a dejvickém kampusu - Ukázka mineralogických sbírek VŠCHT Praha, NTK
18:00	Raut & networking - společný program

8:30	Sraz + občerstvení
9:00	Hlavní přednáška/worshop - The Alumni way by Dr. Maria Gallo (AJ)*
12:30	Společná diskuze, shrnutí SWOT + Občerstvení
14:00	Oficiální zakončení

ON-LINE registrace

Korespondenční registrace

V případě problémů

Zpracování osobních údajů

Alumni klub pro své členy připravuje pravidelný newsletter!

Klub Alumni pro všechny absolventy VŠCHT Praha

S předsedou Akademie věd o slivovici i české vědě

Život s pivem

Umění je rozhodnout se

Nechme dokumenty stárnout

Naše pivo je lepší než dřív

Vždycky se dá změnit směr

Sládkovi z Budvaru se splnil sen

Stupně úspěchu

Od vody k vínu

Za volantem veteránů

Náhradní díly pro naše těla

Chceme být první na světě

Proč sládek vaří kolu?

Z Rakony do světa

Pokračovatel Heyrovského

Hlavně se člověk musí učit sám

V laboratoři vybouchla, v životě ne

Motor: vědět víc než jiní

Rostu s firmou, říká ředitel

Osudy českého sklářství v jedné osobě

S puncem poctivosti

Osud jménem laboratoř

Chemie umožňuje fascinující výzkum

Generika zblízka

A pořád nahoru

Koroze s masarykovským šarmem

Byl jeden král, měl 4 dcery...

Život je boj

Stavařina je přeci krásná chemie

Všechno záleží na učiteli

Uctívaná a milovaná chemie

Sklo jako osud

Nakažlivé nadšení

Pivo je nejprozkoumanější nápoj

Odhaluje tajemství chemie

Život s pesticidy

Bez přírodních věd není možná záchrana památek

Práce chemika ovlivňuje životy druhých

Od vůní k etice

Autor pití pro chemiky – a nejen pro ně

Věda je dřina i potěšení

Milníky Ondřeje Beneše

Óda na život s chemií

Štěstí přeje připraveným

Krásný svět vědy a fantazie

Vážení zástupci Alumni center, přátelé a příznivci,

srdečně vás zveme na společné Mezinárodní setkání konané 30. 11. - 2. 12. 2022. Je nám ctí vás přivítat na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze.

Místo konání: Zikova Ulice: 1. patro - Číslo dveří: B2319

Nutné kroky:

Program:

Středa, 30. 11. 2022

Čtvrtek, 1. 12. 2022

Pátek, 2. 12. 2022

Těšíme se!

DATA

srdečně vás zveme na společné Mezinárodní setkání konané 30. 11. - 2. 12. 2022.
Je nám ctí vás přivítat na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze.