Nepřihlášený uživatel
Nacházíte se: VŠCHT PrahaAlumni VŠCHT Praha → Příběhy absolventů → Dr. Ing. Michal Ďurovič

Dr. Ing. Michal Ďurovič

Durovic

Bez přírodních věd není možná záchrana památek

Desky Království českého, zápisy stavovských soudů nebo soudní spis z procesu s Miladou Horákovou - i tyhle historické dokumenty držel v ruce a velmi ho oslovily. „Ale každý dokument má svou historii, jak ty středověké, tak ty novodobé, všechny jsou zajímavé, netroufnu si říct, který je ten nej,“ říká zamyšleně Dr. Ing. Michal Ďurovič, vedoucí Oddělení péče o fyzický stav archiválií Národního archivu, absolvent fakulty chemické technologie VŠCHT Praha.

 

Jak dlouho vydrží historický dokument?

Musíme rozlišit třeba papírové a pergamenové dokumenty. Nejstarší listina, kterou jsme restaurovali, pochází z roku 993 – a je v pořádku. Papírové rukopisy, pokud jsou vyrobeny z kvalitního ručního papíru, a vznikly ve středověku, vydržely bez velkých problémů. Nejhorší z hlediska stability je druhá polovina 19. století, když se začalo na výrobu papíru používat dřevo. Papír se prostě rozpadá.

Chemii jste šel studovat kvůli zájmu o historii, nebo čím vás zlákala?
Původně jsem chtěl jí po maturitě na Akademii výtvarných umění, ale potom, tuším ve 3. nebo 4. ročníku gymnázia jsem se dočetl o Laboratoři chemie a restaurování uměleckých děl, kterou tady na VŠCHT založil pan profesor Zelinger. Zhodnotil jsem, myslím, docela reálně, svoje šance přijetí na AVU, kdy se lidi pokoušeli třeba sedmkrát či osmkrát o přijetí a stejně neuspěli… A svůj vliv na moje rozhodnutí měl i docela dobrý kantor chemie na gymnáziu. Dobře to vysvětlil, člověk tomu rozuměl, takže spojení chemie a umění na VŠCHT pro mě znamenalo jen docela malý úkrok od mého původního záměru.

Splnila škola vaše očekávání?
Ze začátku mi dělaly problém matematika a fyzikální chemie, ale popral jsem se s tím. Během studia jsem chodil na praxe, dělal jsem SVOČ, každé prázdniny jsem byl někde s restaurátory.  Začalo mě to bavit, v podstatě od 2. ročníku jsem neměl ani žádné studijní problémy, všechno probíhalo celkem hladce. Moje diplomka se týkala polymerních disperzí, které se v té době používaly jako pojidla pro   fasádové nátěrové hmoty.  Tehdy totiž Laboratoř restaurování uměleckých děl byla na VŠCHT součástí katedry polymerů. Takže naše práce se hodně zaměřovala na syntetické polymery a jejich využití při restaurování památek. Zabývali jsme se kupříkladu vodními disperzemi syntetických polymerů a jejich aplikací pro restaurování papírových dokumentů.  Různě jsme testovali, prověřovali, vymýšleli receptury lepidel, které by se používaly pro restaurování.
Po skončení mi pomohl právě nedávno zesnulý pan profesor Zelinger, který mě nasměroval na obor, který dělám. Tenkrát (v roce 1983) se v Národní knihovně uvolnilo místo, on se tam s někým znal, doporučil mě a tím to všechno začalo, opravdu mu za hodně vděčím. Nastoupil jsem v restaurátorském oddělení jako technolog. Měl jsem štěstí, střídal jsem chemika, středoškoláka, vynikajícího praktika, s nímž jsme si sedli i lidsky, on ten obor velmi posunul dopředu a byl to člověk, který rád předával. Díky němu jsem měl začátky jednodušší.  Velký zlom byl, když tento kolega opravdu odešel do důchodu a já tam zůstal sám. Hrozný byl hlavně ten první den, kdy jsem si říkal – ježíši, co já tady budu dělat?! Ale potom se to nějakým způsobem usadilo, kolegové, kteří tam byli, mě vzali. Běželo to nějak přirozeně. 

Zkazil jste někdy něco?
Ano. Nesmí se to stávat, ale někdy se to stane. Existuje jedna docela kontroverzní technologie při restaurování papíru, a to je jeho bělení. Metody, které se používají, jsou sice – jak bych to řekl – zvládnutelné, ale mně se „povedlo“, že se mi jedna, dvě grafiky, když jsem je bělil, rozpadly. Bylo to hodně nepříjemné.

Z čeho máte naopak největší radost?
To musím zabrousit do historie. Já jsem v roce 1989 v Národní knihovně skončil a přešel jsem do Národního archivu. Na Chodovci se budovala jeho nová budova a s kolegy jsme si tam vysnili restaurátorské pracoviště spojené s vědeckým restaurátorským výzkumem. Byli jsme, řekl bych, na to velmi dobře připraveni, co se týče ideje. A přišli jsme v pravou chvíli na správné místo, tenkrát ještě byly peníze. Takže se podařilo vybudovat pěkné pracoviště, které má dobré renomé.

Konzervátorský výzkum je velmi obecný pojem, konkretizujte to, prosím.
Na pracovišti jsou jak výkonní restaurátoři, tak technologický výzkum. A právě výzkum má za úkol vyvíjet a ověřovat  nové metody, postupy a materiály,  které potom restaurátoři použijí tak, aby to bylo naprosto v pořádku a nehrozilo nějaké velké nebezpečí právě z hlediska bočních, nežádoucích efektů v budoucnu.
Vznik takového pracoviště kdysi akcelerovala jedna nešťastná událost. V padesátých letech v Národním archivu jeden náš předchůdce ty nevzácnější pergamenové listiny z Archivu české koruny - je jich asi 3000 – nešťastně dezinfikoval.  Asi dvě třetiny z nich dezinfikoval betanaftolem a během krátké doby pár týdnů začaly měnit barvu, zrůžověly, zčervenaly. To byl hrozný průšvih. Tehdy se potvrdilo, že bez přírodních věd není restaurování a vlastně jakákoliv záchrana památek prostě možná. 

S těmi listinami se dalo ještě něco udělat?
Byl to veliký výzkum, tehdy se jím zabýval pan profesor Procházka na Přírodovědecké fakultě UK. V podstatě zreagovaný betanaftol, který tam ještě zůstal (mluvím o osmdesátých letech), se na základě jeho výzkumných závěrů vyextrahoval a listiny se uložily do speciální trezorové místnosti v archivní budově v Dejvicích. 

A podařilo se je uvést do původního stavu?
Tohle všechno jsou velmi drastické zásahy. Byli bychom schopni barvy vrátit zpátky, ale možná i za cenu poškození toho materiálu. Takže se rozhodlo, že se nechají, jak jsou, ale devastující proces se podařilo zastavit. Někdy v roce 1988 – 89 se otevíral v Dejvicích nový depozitář a v něm od té doby jsou. Udržuje se tam teplota 15 stupňů, padesátiprocentní vlhkost, listiny visí, čistí se vzduch, pro jejich zachování se udělalo v dané situaci maximum.

A jiné cíle výzkumu, nejen ty, které reagují na nějaké nepříjemné události?
Zabýval jsem se třeba polymerními disperzními látkami na lepení, ty jsou jasně definovány a mají dobré vlastnosti. Ale musím pokorně říci, že se vracíme zpátky k přírodním látkám typu škrobu a klihu. Nakonec se ukazuje, že ani syntetické polymery nejsou úplně na věky, navíc se špatně odstraňují atd. Ale je pravda, že se spíš ve výzkumu řeší konkrétní problémy – třeba právě rozpad papíru. Celosvětově řešený problém je problém s inkoustem. Od dob starého Říma se používaly tzv. železogalové  inkousty. Je to tříslovina s ionty železa, železitoduběnkové se jim dříve říkalo. Rukopisy psané těmito inkousty se rozpadají – inkoust je agresivní a  papír praská. Je to celosvětový problém a zatím nikdo neví, co s tím. Byli jsme v Iráku, v Peru – vyskytuje se to všude a jde o velké téma, které se řeší. Jak to zastavit ještě nikdo uspokojivě nevymyslel… 

Učíte na VŠCHT, co vás k tomu vede?
Především jsem kontakt se školou nikdy nepřerušil. Jak za dob profesora Zelingra, i pak když nastoupil docent Kotlík, tak vždycky jsme spolupracovali. Byl jsem konzultant diplomových i bakalářských prací, v Národní knihovně i teď v Národním archivu definujeme problémy, které pak studenti řešili a pomáhají řešit v rámci svých bakalářských nebo diplomových prací. Byla to vždycky velice dobrá spolupráce. A od roku 2009, kdy mě oslovil současný šéf ústavu profesor Novák, jsem tu na čtvrt úvazku. Baví mě učení, myslím si, že člověk něco za sebou má, co může studentům předat. Vedu diplomové práce a pomalu směřuji k habilitaci.

Aktualizováno: 6.10.2014 16:43, Autor: Ivana Picková

VŠCHT Praha
Technická 5
166 28 Praha 6 – Dejvice
IČO: 60461373
DIČ: CZ60461373

Datová schránka: sp4j9ch

Copyright VŠCHT Praha 2014
Za informace odpovídá Oddělení komunikace, technický správce Výpočetní centrum

zobrazit plnou verzi