DATA

stdClass Object ( [nazev] => Prof. Ing. Karel Ulbrich, DrSc. [seo_title] => Prof. Ing. Karel Ulbrich, DrSc. [seo_desc] => Prof. Ing. Karel Ulbrich, DrSc. [autor] => Ivana Picková [autor_email] => [perex] =>

Odhaluje tajemství chemie

Karel Ulbrich se celý život věnuje jednomu z mediálně nejpřitažlivějších témat – výzkumu léčby rakoviny. A přesto jeho jméno na titulních stránkách novin nenajdeme… Bude to asi tím, že slavnější jsou v dnešní době spíš ti, kteří dělají humbuk, než ti, kteří dosahují vědeckých úspěchů a těší se uznání v odborných kruzích. Má na svém kontě 35 patentů, jeho práce byly od roku 1980 citovány více jak 3000x (podle SCI), v renomovaných mezinárodních časopisech publikoval více než 240 původních vědeckých prací především v oblasti hydrofilních polymerů pro biolékařské aplikace. Profesor Ing. Karel Ulbrich, DrSc., pracuje v Ústavu makromolekulární chemie Akademie věd v Praze a je samozřejmě naším absolventem.

[ikona] => [obrazek] => ulbrich.jpg [ogobrazek] => [pozadi] => [obsah] =>

Pane profesore, v čem se liší váš směr hledání léků na rakovinu od ostatních výzkumů v této oblasti?
Ke studiu biolékařských polymerů jsem se dostal po příchodu na ÚMCH, kde jsem pracoval na své disertační práci pod vedením Dr. Kopečka. V disertační práci jsem se věnoval trojrozměrné polymeraci a studiu vlastností hydrofilních gelů jako implantátů v organizmu a hydrofilním vodorozpustným polymerům, které by byly použitelné v organizmu, například jako náhražka krevní plazmy. Opravdu se nám v laboratoři podařilo připravit polymer, který splňoval všechny požadavky na biokompatibilní polymer. V té době, v druhé polovině 70 let, přišel profesor Ringsdorf s myšlenkou na využití takových polymerů při přípravě léčiv a protože jsme v tomto směru měli hodně zkušeností, začali jsme se tou problematikou detailně zabývat. Z řady polymerů vyvinutých v té době v naší laboratoři vykazoval nejlepší vlastnosti poly[N-(2-hydroxypropyl)methakrylamid]. Byl to shodou okolností polymer, který se již osvědčil i jako náhražka krevní plasmy. Začali jsme uvažovat o jeho použití jako nosiče léčiv a vedoucí mé práce a našeho oddělení pan doktor Kopeček měl úžasnou myšlenku – připojit k tomuto polymeru léčivo pomocí oligopeptidové sekvence, která by byla jako substrát pro některý z buněčných enzymů a byla by stabilní v krevním řečišti. Takové léčivo by nebylo aktivní, když bude navázáno chemickou vazbou na polymer. Léčivo na polymeru by nemohlo nikam „utéct“, kolovalo by v krvi tak dlouho, dokud by nepřišlo do styku s buňkami, které se snaží potravu nějakým způsobem získat. Procesy, které buňka používá pro zpracování potravy, by léčivo proniklo do buňky, pomocí zde přítomných enzymů by buňka oligopeptid „snědla“, ale tím by zároveň uvolnila léčivo (například cytostatikum) z nosiče v původní, v případě cytostatika toxické, podobě.

Co jste při své práci zjistil?
Prokázali jsme, že enzymy přítomné v buňce jsou skutečně schopny rozštěpit oligopeptid a uvolnit léčivo z polymeru. Ale než jsme potvrdili uvolnění léčiva v buňkách a obecné principy, které řídí rychlost uvolňování, bylo nutné provést velkou řadu pokusů s modelovými polymery. Měřili jsme kinetiky a rychlosti uvolňování, zjišťovali, jaké jsou správné struktury oligopeptidů, enzymů, hledali jsme způsoby, jak cíleně řídit rychlosti uvolnění léčiva, až jsme dostali struktury, které uvolňovaly léčivo požadovanou rychlostí. V té době jsme začali spolupracovat s biology, především s paní profesorkou Duncanovou z univerzity v Keelu ve Velké Británii, pomáhala nám s výběrem nejvhodnějších kancerostatik. Další studie už se zabývaly protinádorovou aktivitou, otázkami imunity, imunitní odpovědí, imunogenicitou. To si vyžádalo spolupráci s dalším biologem, paní profesorkou Blankou Říhovou. Na vývoji protinádorového léčiva jsme pracovali 6 až 7 let, jenže pak, když už se zahajovaly klinické zkoušky, italská farmaceutická firma, která se na těchto zkouškách podílela, byla koupena větší firmou, která byla zaměřena mimo oblast cytostatik. Nakonec i tuto firmu koupil americký vlastník a vše skončilo úplně. Je to takové ne úplně povzbudivé, ale bez velkých firem vývoj nového léku není možný. Samozřejmě výstupy máme, publikace máme, dokonce i světové uznání, ale chybí tomu pocit vyššího uspokojení, že člověk něco udělal pro lidi, neřku-li pro medicínu.

To se stává častěji?
Shodou okolností se zdá, že v poslední době prožíváme něco podobného. Ve spolupráci a s podporou firmy Zentiva jsme vyvinuli nové generace protinádorových léčiv, které jsme patentovali a jejichž účinek byl prokázán při podrobném předklinickém zkoušení. Měli jsme fakt slušné výsledky. Jenže se zdá, že po spojení Zentivy se zahraniční firmou je realizace zahájení klinických zkoušek, které bylo připraveno na dobu těsně před fúzí obou firem, v nedohlednu. Já vím, že krok od pokusů na zvířatech k člověku je poměrně velké riziko pro toho, kdo to financuje. Nesedím v představenstvech těch firem, ale zdá se, že nový majitel chce mít Zentivu jako generickou firmu, která nebude vyvíjet nic zásadně nového. Jednání sice ještě nebyla definitivně uzavřena, ale vypadá to tak.
Takže podívám-li se na to optikou ekonomiky země, je to jasné. Majitelé zahraničních firem směřují a podporují výzkum a vývoj ve svých mateřských centrech a na univerzitách ve svých zemích. U nás univerzity z průmyslu moc prostředků nemají, ale mám zkušenost, že ve světě představuje podpora od průmyslu podstatný zdroj pro financování vědecké práce s námi spolupracujících univerzitních týmů. Před pár dny jsem byl např. v Německu na univerzitě, kde také dělají farmacii, a dostávají od průmyslu nemalý podíl financí, mají dokonalé přístrojové vybavení a dostatek financí na práci.
Poslední dobou mě systém financování vědy u nás značně znepokojuje. Vláda vynakládá peníze na vědu, jenže čím dál víc jich místo vědy končí v průmyslu. To je špatně, všude ve světě jsou ty toky opačné a pak je také průmysl zainteresovaný na výsledcích výzkumu, financuje si směry výzkumu atd. Státní peníze se dávají na základní výzkum a firmy nespecifikují své požadavky jako – vymyslete nám takovou a takovou pneumatiku. Prostě podporují univerzitu, aby zkoumala kaučuky a pak z toho vznikají věci, které pomohou ty pneumatiky výrobně vylepšit. Tady u nás se berou peníze Akademii, špatně nastavený grantový systém likviduje týmovou práci a systematický základní výzkum a peníze mizí u firem na vývoj a inovace. Pokud chce firma inovovat, je jasné, že na to často nestačí vlastní zdroje a potřebuje finanční pomoc. Stát jí na vývoj může půjčit, musí to být ale jen půjčka a firma pak peníze musí vrátit, ne odčerpávat peníze určené pro vědu! Kvalitní inovace přece musí firmě přinést zisk, je-li nekvalitní, nemá na podporu nárok! A ty peníze na vědu musí být jasně od těch na půjčky firmám na inovace zcela odděleny!

Když pod tímto úhlem srovnáte práci svého kolektivu s podobnými v zahraničí…?
Nemyslím si, že bychom se měli za něco stydět. Konečně pozvání přednášet na důležité zahraniční konference svědčí o tom, že jsou naše práce vědeckou komunitou sledovány a dobře přijímány. Myslím, že podobné úspěchy má i řada dalších našich vědeckých týmů. V této souvislosti mě ale mrzí, když se nám vytýká, že nejsme schopni konkurovat, že máme horší výsledky než Evropa a tak. Jednak si myslím, že to často není pravda a pak, že je třeba porovnávat srovnatelné. Porovnávejme podmínky, za jakých pracujeme my tady a za jakých lidé venku. A srovnávejme například podmínky Akademie s podmínkami pro práci na předních zahraničních univerzitách a ne těch málo kvalitních. V úvahu je třeba i vzít, že v zahraničí jsou špičkové univerzity, tam se dělá velmi dobrý základní výzkum, ale ten se dělá i jinde. Tak třeba v Německu je řada výborných univerzit, ale většina špičkového výzkumu se dělá na ústavech Maxe Plancka, v Mayerhofově ústavu a u dalších výzkumných institucí, kde pracuje spousta lidí v počtu mnohonásobně převyšujícím naši AV. S řadou těchto výzkumných institucí jsme měli velmi dobré kontakty. Například ústav pro výzkum rakoviny má zaměstnanců tolik, jako půlka celé naší Akademie věd. A teď mi někdo vytýká, že nejsem schopen se svými 10 – 12 lidmi konkurovat týmu, v němž od chemiků až po doktory dělá 2500 lidí a mé výsledky ve srovnání s nimi nejsou příliš vidět! To je úplně směšné! Nebo jiný problém. My když máme nové patenty a máme je přihlásit v zahraničí, musíme moc zvažovat, který přihlásíme a na které již nemáme peníze. Pak se nám vytýká nedostatek patentů. Přitom máme s kolegy ze zahraničí několik společných patentů, třeba s Oxfordskou univerzitou. Tam například jen předáme kopie protokolů patentovým právníkům a ti patenty napíší a autoři již jen text kontrolují. My si to od A do Z píšeme sami! Já když píšu patent, strávím na tom spoustu času, pak musím vyřizovat všechny možné připomínky a ztrácím čas, který pak schází na řešení vědeckých problémů. Ale to pouze v případě, že ústav sežene stovky tisíc, které potřebuje k zahraniční přihlášce! V zahraničních týmech, se kterými spolupracujeme, to běží úplně automaticky. A ještě jedna věc - současná věda je o moderním vybavení přístroji. Na světových pracovištích, která znám, jsou přístroje po čtyřech letech staré a mění se. U nás je šestiletý přístroj stále ještě docela nový… Každý si stěžuje, že nemá peníze, já vím… Jenom mně někdy vadí, když někdo srovnává, aniž by tušil, o čem mluví. Obdivuji výsledky řady mých kolegů které získali v podmínkách, ve kterých pracují.

Pojďme zpátky k vaší práci. Další velkou kapitolou vašeho výzkumu je genová terapie, mohl byste to vysvětlit nějak zjednodušeně?
Hlavním cílem v této oblasti práce mého oddělení je vývoj systému schopného dopravit v prostředí živého organizmu do cílové buňky genovou informaci, tedy gen kódující například produkci nějakého biologicky důležitého proteinu. Toho se dá využít při terapii celé řady nemocí, od HIV až po nádorová onemocnění. Problém ale je, jak takový gen do cílové buňky dopravit, aby nebyl v průběhu transportu poškozen. Studujeme dva základní typy takových systémů – vektorů. Jeden používá čistě jen syntetický polymer, který umí gen sbalit a v průběhu transportu krví ochránit. Druhý používá vektory na bázi viru povrchově modifikovaného syntetickým polymerem. Používáme většinou polymery, o nichž víme už ze studií polymerních nosičů léčiv, že se chovají velmi „způsobně“, to znamená, že dokáží zneviditelnit biologickou molekulu pro všechno, co je v těle. Náš polymer, s nímž pracujeme nejčastěji, není rozpoznáván obrannými mechanizmy organismu jako cizí. My toho využijeme, jedním typem polymeru sbalíme gen (nebo i celou DNA), takže udělají částice nanorozměrů a ty pak obalíme další ochrannou vrstvou hydrofilního polymeru obsahující specifické struktury schopné se vázat na membrány určitých buněk. Taková částice může cirkulovat v těle a přes porézní cévy se tyto částice umí protáhnout a dostat se k buňkám, do kterých potřebujeme gen dopravit. A pak je takový vektor zkonstruován tak, že když se celý dostane do cílových buněk, dopravovaný gen se zbaví svého obalu a obnoví svoji funkci. Většinou využíváme principu reduktivního prostředí uvnitř buněk nebo změny pH po proniknutí do buňky. Jakmile se dostane částice – vektor do buňky kde je jiné pH, nastartuje se hydrolýza, a DNA se uvolní z polymeru.
Kromě čistě polymerních systémů studujeme i systémy využívající virů, především adenovirů. V tomto případě neobalujeme hydrofilním polymerem komplex polymeru s DNA, siRNA nebo genem, ale obalujeme rekombinantní virus nesoucí příslušný gen. Princip je jinak stejný, jako v předchozím případě. Po průniku do buňky se z polymerního obalu uvolní původní virus se svými původními funkcemi. V tomto případě se ale virus nedostane do buněk celého organizmu, ale převážně jen do buněk předem vybraných. Samozřejmě ten systém nepracuje stoprocentně, to bychom měli Nobelovu cenu, ale funguje to docela slušně. Tyto systémy vyvíjíme s kolegy v Oxfordu ve spolupráci s jednou anglickou genetickou firmou a doufáme, že bude možné brzo zahájit klinické zkoušení jednoho z našich nejúspěšnějších systémů.

Vrátím se ještě k vašim zkušenostem ze zahraničí. Jste profesorem v Utahu, máte možnost srovnávat práci týmů. Je ten rozdíl jen ve financích a přístrojích?
Nejen. Když jsem poprvé, po dlouhých peripetiích v roce 1983 vyjel do Německa do Mohuče na univerzitu k profesoru Ringsdorfovi (to je člověk, který první přišel s myšlenkou polymerních léčiv), uvědomil jsem si, že rozdíl je i ve stylu práce, dynamice, nasazení – a to se nezměnilo. Na tamní univerzitu přicházeli nejvýznamnější vědci z celého světa, každý týden byla zajímavá přednáška někoho z nich. O šest let později jsem vyjel do Utahu a tam to bylo obdobné. To je pro mladé velká stimulace k práci. Po 90tém roce jsem dostal nabídky zaměstnání v cizině, třeba profesuru v Rotterdamu, ale o emigraci jsem v té době neuvažoval. Byl jsem přesvědčen, že když odsud všichni utečou, tak tato země nemá šanci a tehdy jsem tu šanci viděl. Takže jsem zůstal. Ze současného pohledu, beru-li v úvahu postoj naší vlády ke vědě, si nejsem jist, že jsem se tehdy rozhodl správně.
Často si kladu otázku, proč je rozdíl mezi studenty zde a na spolupracujících pracovištích stále tak značný. Když do mé laboratoře přijde student z Anglie nebo Francie, rozkouká se během tří dnů a za dva týdny již produkuje kvalitní výsledky. Je to úplně jiný přístup, nežli u studentů našich. Těm adaptace trvá podstatně déle. Zajímavé však je, že když se naši mladí dostanou na kvalitní zahraniční pracoviště, velmi rychle se adaptují a podávají často vynikající výkony rovněž. Zdá se, že roli hraje nejen vliv podmínek pro vědu, ale i výchova a podmínky při předchozím studiu.

Nezačíná to už během základního studia? Jak se liší dnešní generace od vaší?
K tomu, abych mohl odpovědět a něco zodpovědně říct, tak nemám asi dost praxe v přednášení a styku se studenty základního studia. Přednáším každý rok krátký kurz pro 4. a 5. ročníky na VŠCHT, je tam už specializace. Přednášel jsem dlouhá léta i na Karlově univerzitě, takže trochu mohu srovnávat. Řekl bych, že ročníky někdy před 15 lety měly výrazně vyšší procento studentů, kteří byli zapálenější nebo – měli mnohem větší zájem. Speciálně několik posledních málo let už mě vede k tomu, že chci s přednášením přestat, protože mi to přijde jako marná práce. Já jsem byl vždycky zvyklý se studenty pracovat interaktivně, když měli zájem okamžitě odpovídat, tak mě mohli kdykoli při přednášce přerušit, mohli se zeptat. Také jsem se během přednášky ptal, abych si ověřil, zda vnímají. Před 15 lety nebyl problém, reagovali, věděli, co a jak a po přednášce jsme často zůstali diskutovat i dlouho potom. Poslední dva roky jsem se s žádnou odezvou nesetkal. Nevím, zda je to způsobem studia, který se zavedl, musel bych mít kontakt i se studenty z počátečních ročníků. Obávám se, že se bakalářům zredukoval rozsah základních předmětů včetně pro chemiky předmětů zásadních, jako třeba organická chemie, aby do nich nacpali během tří let studia ostatní věci. A studenti magisterského studia se už k těm zásadním předmětům nikdy nevrátí, to je, myslím, zásadní chyba. Pak určitě není dobré, že se bere na vysokou školu každý. Ať si to každá vláda nastaví, jak chce, ale tím nezvýší inteligenci národa. Tím se zvýší jenom počet diplomů. Je snadné pro ty nadané podlehnout vlivu prostředí, vědí totiž, že nemusí jet na plný plyn, stačí jim půl či čtvrt plynu. Tak ani dobrý student na sobě není nucen pracovat, protože ví, že zkoušky udělá. Prostředí netlačí ty dobré, kteří na to mají, aby měli drajv. Mají často někde poloviční pracovní úvazek a školu k tomu víceméně bokem. To za nás třeba nebylo možné – neměli jsme kredity a možnosti úniku od obtížných zkoušek, od rána do večera jsme byli ve škole, v laborkách a byli jsme rádi, že jsme školu udělali. Nevím, kolik tehdy studovalo procent z populace – deset? A tehdy bylo hodně tvrdé VŠCHT udělat během 5 let. Řada mých kamarádů to dělala šest let, zkoušky z organiky i z fyzikální chemie – což jsou základy – nebyly nic jednoduchého. To, aby někdo ještě vedle pracoval, bylo naprosto nemyslitelné. Dneska sedím u zkoušek a někdy hlasuji s velkými rozpaky. Tím nechci říci, že nejsou vůbec nadaní a nadšení studenti chemie. Jsou, ale je jich zoufale málo. Bude to v budoucnu stačit pro rozvoj vzdělanosti a ekonomiky této země? A budou podmínky, které tato země připraví, i pro ty nejlepší tak atraktivní, aby zde zůstali? Myslím, že to jsou otázky, na které by politici připravující stále nové reformy ve školství a vědě měli hledat odpovědi především.

[submenuno] => [urlnadstranka] => [newurl_domain] => 'alumni.vscht.cz' [newurl_jazyk] => 'cs' [newurl_akce] => '/uspesni/ulbrich' [newurl_iduzel] => 884 [newurl_path] => 1/4111/942/994/5161/1/1238/21733/1487/678/884 [newurl_path_link] => Odkaz na newurlCMS [iduzel] => 884 [platne_od] => 06.10.2014 16:44:00 [zmeneno_cas] => 06.10.2014 16:44:02.031281 [zmeneno_uzivatel_jmeno] => [canonical_url] => //www.vscht.cz/uspesni/ulbrich [idvazba] => 1124 [cms_time] => 1714876631 [skupina_www] => Array ( ) [slovnik] => Array ( ) [poduzel] => Array ( ) [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) [api_suffix] => )

	S předsedou Akademie věd o slivovici i české vědě Profesor Jiří Drahoš, předseda Akademie věd, je dalším absolventem VŠCHT Praha, který stanul v čele této instituce. Na cestě mladých lidí ke studiu chemie a technických oborů obecně vyzdvihuje velkou roli učitelů na střední i na základní škole. Leč jeho cesta k chemii nebyla zdaleka tak přímočará, jak by se na první pohled mohlo zdát. → čtěte více
	Život s pivem Profesorka Gabriela Basařová – mimořádná osobnost českého pivovarství, profesorka chemie, nositelka státního vyznamenání medaile Za zásluhy o stát v oblasti vědy, výchovy a školství, ředitelka Výzkumného ústavu sladařského a pivovarského v Praze, dlouholetá vedoucí katedry kvasné chemie na VŠCHT Praha, ale také reprezentační juniorská basketbalistka a určitě žena, která si prostě nepřipouští, že něco nejde... → čtěte více
	Umění je rozhodnout se Inženýr Jaroslav Rous mluví pomalu a pečlivě váží slova. Troufnu si tvrdit, že se stejně pečlivě rozhodoval i v mezních životních situacích, což samozřejmě nevylučuje životní peripetie, kdy v podstatě člověk pouze operativně reaguje na řítící se události… → čtěte více
	Nechme dokumenty stárnout Historicky první fotografii na světě viděla zblízka, mohla si sáhnout na Svatováclavskou korunu, ale měla respekt, ruku nezvedla. Sáhla si ale na Zlatou bulu sicilskou a dnes stojí v čele Odboru ochrany fondů Národní knihovny České republiky… A původně měla být zubařkou. Ing. Petra Vávrová absolvovala VŠCHT Praha na přelomu tisíciletí. „Přeběhla“ na naši školu po dvou letech na medicíně v Olomouci, protože ji prostě chytla chemie a pustila medicína. Dnes sama říká, že by neměnila. A na začátku si upřesněme pojmy – není restaurátorka, je technolog restaurování (conservation scientist). → čtěte více
	Naše pivo je lepší než dřív Jeho podpis znají všichni, kdo někdy vzali do ruky lahev nebo plechovku Gambrinusu. Inženýr Jan Hlaváček, vrchní sládek Plzeňského pivovaru, další z více než osmdesátileté dynastie sládků v plzeňském Prazdroji, svým podpisem symbolizuje odpovědnost všech, kdo se na výrobě nejpopulárnějšího českého piva podílí. A i on, jak jinak, získal inženýrský diplom na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze. → čtěte více
	Vždycky se dá změnit směr Největší a nejtěžší zápasy svádíme sami se sebou. Když se mladý člověk, který už několik let věnoval humanitnímu vzdělání, najednou rozhodne, že půjde studovat chemii, určitě vyvolá ve svém okolí i sám v sobě spoustu pochybností a otázek. Zvládnu to? Bude mě to bavit a najdu v tom uspokojení? Ing. Eva Kujanová, v současné době manažerka kvality firmy Fjord Bohemia, prošla právě takovou cestou. A patří k těm absolventům v naší rubrice, jejichž úspěch je dosažitelný a s nadsázkou řečeno hmatatelný. → čtěte více
	Sládkovi z Budvaru se splnil sen Budvar nebo Prazdroj? Nebudu se stavět do tábora ani jedné značky, podstatné ovšem je, že vrchní sládci obou našich nejslavnějších pivovarů jsou absolventy VŠCHT Praha. V Budějovicích má sice inženýr Adam Brož na své vizitce napsáno „výrobně-technický ředitel“, ale že je pěkně postaru vrchním sládkem, zjistí třeba každý návštěvník přilehlé pivovarské restaurace. Jeho podpis s podtitulem „vrchní sládek“ spatří lační návštěvníci hned na první stránce jídelního lístku. → čtěte více
	Stupně úspěchu Znovu jsem se o tom přesvědčila při setkání s inženýrkou Soňou Rovnaníkovou z pekárenské firmy Kontinua v Brandýse nad Labem: Absolvent VŠCHT Praha je člověk připravený dělat ve svém oboru i nad jeho rámec spoustu věcí – pokud má chuť, elán a snahu učit se nové věci. Podobný začátek příběhu už jsem mezi absolventy jednou slyšela – adeptce na místo ve firmě nabídli pro začátek práci v laboratoři. Je fakt, že ještě neexistovala, takže se začínalo s hadrem a koštětem… → čtěte více
	Od vody k vínu Původně jsem předpokládala, že si budeme povídat hlavně o víně, protože Ing. Miroslav Volařík je nositelem prestižního titulu Vinař roku 2011. Jenže je také odborník na čištění odpadních vod, dlouhá léta pracoval v bratislavském Slovnaftu, budoval odsolovací zařízení v Emirátech, pak měl obchodní firmy, patří mu hotely v Mikulově. A jak říká tento absolvent VŠCHT Praha, každá etapa života ho nějak obohatila. → čtěte více
	Za volantem veteránů Drobná, s velkýma očima, drobnými pihami a kudrnatými rezavými vlasy – být o dvacet centimetrů vyšší, určitě mohla ještě před pár lety dělat modelku. Jak si tahle štíhlá paní působící neuvěřitelně křehkým dojmem dokáže zjednat respekt v oboru, který je od svých počátků přímo zaslíben chlapům – v automobilovém průmyslu? Inženýrka Eva Ticová, MBA je šéfrestaurátorkou v Muzeu Škoda v Mladé Boleslavi a samozřejmě také absolventkou VŠCHT Praha. → čtěte více
	Náhradní díly pro naše těla Ing. Vladimír Stoy, CSc. pracoval u Wichterleho, na konci sedmdesátých let emigroval, prosadil se v USA a po letech se vrátil domů. Jeho podnik dnes úspěšně konkuruje světovým firmám s rozpočty na výzkum (v dolarech) nesrovnatelnými s těmi jeho (v korunách). Na otázku, co potřebuje člověk, aby se prosadil ve světě, odpovídá dost neočekávaně: „Optimismus.“ → čtěte více
	Chceme být první na světě Ing. Tomáš Němec, Česká gumárenská společnost VŠCHT Praha byla pro něj po maturitě východiskem z nouze. Nedostal se na medicínu a ze všech možností, které přicházely v úvahu, vyšla nakonec chemie. Plánoval na rok, pak to chtěl zkusit znovu na medicínu. Jenže zůstal. Zda díky tomu, že mu škola umožňovala věnovat se lyžování a dalším sportovním aktivitám, nebo proto, že tady, jak říká „potkal prima lidi“, těžko dnes říct. „Ale nelitoval jsem, zvlášť když vidím, co se dneska děje ve zdravotnictví, ale možná bych už měl nějaký holding – nemocnici,“ dodává se smíchem. → čtěte více
	Proč sládek vaří kolu? I když člověk dělá první zkoušku na VŠCHT Praha na potřetí („…pochyboval jsem o tom, co tu vlastně dělám“), neznamená to, že by školu nakonec nemohl dokončit jako vynikající student. Inženýr Jiří Pražan, dnes jeden z lidí, kteří stojí ve vrcholovém managementu společnosti Coca-Cola Česká republika a také prezident Svazu výrobců nealkoholických nápojů, takovým příkladem je. Ale cestu k jednomu z nejoblíbenějších nápojů na světě začal nikoli od píky, ale od piva. → čtěte více
	Z Rakony do světa Po dlouhém domlouvání, rušení termínů i stanovování nových jsem nakonec stála v rakovnické vrátnici Procter&Gamble a proti mně od pohledu rázná plavovlasá žena. Firemní tričko dokládalo určité prvky firemní kultury, která je tu ostatně patrná na každém kroku po vyleštěných chodbách, provozech i chodnících. „Hygiena, bezpečnost provozu – to byly hlavní směry, samozřejmě kromě výrobních otázek, kudy se nový vlastník vydal,“ připomíná situaci před mnoha lety inženýrka Ledahudcová. → čtěte více
	Pokračovatel Heyrovského Málokterému člověku se v životě podaří posunout lidské vědění o kus dál. I na vědeckém poli mají takové štěstí pouze někteří. I když – dá se mluvit o štěstí? To přeci přeje připraveným… Současný místopředseda Akademie věd profesor Vladimír Mareček opustil bránu Vysoké školy chemicko-technologické s diplomem v ruce v létě 1967. Nebyl naivním absolventem, měl za sebou jednak rok práce v Léčivech, kam nastoupil po maturitě, ale v sobě hlavně zájem o chemii. Jistě formovaný otcem chemikem, ale od puberty i koníčky, kterými byly jednak elektronika a pak také chemie. → čtěte více
	Hlavně se člověk musí učit sám Když jsem se zmínila před lidmi z branže o setkání s dnešním generálním ředitelem a předsedou představenstva společnosti Paramo Ing. Milanem Kuncířem, zazněla na jeho adresu slova ocenění, někdy i obdivu. „To, co udělal v Polsku, bylo moc dobrý, ale určitě to neměl jednoduchý.“ „Strčit cizince na místo generálního ředitele, jako se mu to stalo v Polsku, to byl zvláštní tah, ale povedlo se. Nicméně pro něj to muselo být hodně náročné!“ To jsou jen dvě z poměrně shodných vyjádření. Proč se soustředí právě na nedávná necelá čtyři léta života tohoto absolventa VŠCHT Praha z roku 1984? Evidentně proto, že jeho výsledky vynikly. → čtěte více
	V laboratoři vybouchla, v životě ne Maminka Ing. Evy Štěpánkové vždycky říkávala, že kdyby si namluvila ševce, tak se stane ševcem. K chemii jí také přivedla láska ke klukovi, který byl fanda do chemie. Vztah sice nevydržel, ale láska k chemii zůstala na celý život. → čtěte více
	Motor: vědět víc než jiní Když se Aleš Černín rozhodoval, co jít studovat po maturitě, zvažoval mezi medicínou a chemií. Nakonec za něj rozhodly výsledky přijímacích zkoušek, které jej místo do Olomouce nasměrovaly do víru velkoměsta. Nejen, že v roce 1990 slibovala Praha pro Moraváka mnohem zajímavější život, ale hlavně vyhraněnost pro medicínu tak silná nebyla – chemie nebo farmacie, tohle byl směr, kam ho to přeci jen, jak říká, táhlo. A tak nastoupil na fakultu chemické technologie VŠCHT Praha. → čtěte více
	Rostu s firmou, říká ředitel Představit si v nažehleném generálním řediteli TTD cukrovarů a lihovarů Oldřichu Reinbergrovi pětadvacetiletého ctižádostivého inženýra, který byl schopen se s podřízeným prát, vyžaduje více než notnou dávku fantazie. „Když jsem kvůli lajdáckosti člověka musel zastavit výrobu a on se ještě smál a vůbec se neměl k tomu, aby to napravil, vjeli do mě všichni čerti. Došlo i na pěsti,“ vzpomíná na dva excesy ze začátků práce s lidmi dnešní šéf největšího cukrovarnického podniku v naší republice. „Práci s lidmi vás žádná škola nenaučí, je to nejtěžší, ale zároveň jedna z nejdůležitějších věcí v práci každého vedoucího pracovníka,“ říká poučen čtvrtstoletím praxe v různých řídících funkcích Oldřich Reinbergr. → čtěte více
	Osudy českého sklářství v jedné osobě „Byly lepší roky,“ konstatuje se stoickým klidem ředitel Moravských skláren Květná s.r.o. Ing. Jiří Tesař, ale je přesvědčený, že klinickou smrt už české sklářství překonalo. Kdybych soudila podle jeho osudu, pak bych mu dala za pravdu. V posledních deseti letech putoval republikou v řídících funkcích po sklářských firmách, v nichž bohužel po jeho nástupu pak za krátkou dobu majitelé „zavřeli krám“ nebo minimálně změnili výrobu. Ale před čtyřmi lety i on zakotvil a buduje slávu sklářství na Moravě. „Věřím, že české sklo má perspektivu a pokračování,“ řekl mi na úvod. → čtěte více
	S puncem poctivosti Existuje zlato bílé, červené, ba dokonce prý i zelené. Najdou se „šikulové“, kteří tenkou vrstvičkou kovu pozmění žluté zlato na bílé, dražší a zákazník až po pár měsících zjistí, že byl napálen. Je známo mnoho fíglů, které z lecčehos dokážou alespoň na krátký čas udělat to, co zákazník už dlouhá staletí žádá – kvalitní zlato. Ale tentokrát se naše setkání s předsedou Puncovního úřadu Ing. Martinem Novotným netočilo kolem zlata. I když v přeneseném smyslu slova… → čtěte více
	Osud jménem laboratoř „Chemie je živá. Znamená to, že i když se pracuje podle stejných postupů, výsledek nemusí být stejný. Pak se hledá příčina – ve hře mohou být třeba jiná čistota chemikálií, teplota místnosti a další faktory. Není nikdy prostor, že by se člověk nudil, je stále co optimalizovat, řešit – například když provoz má problém.“ Práce v chemické laboratoři přináší Ing. Heleně Kalové, vedoucí provozních laboratoří Kaučuku Kralupy, nyní Synthos Kralupy a.s., uspokojení i po téměř třech desetiletích mezi přístroji, zkumavkami, kádinkami, vzorkovnicemi s plynnými, kapalnými i pevnými látkami. → čtěte více
	Chemie umožňuje fascinující výzkum Nerada dělám rozhovor, aniž bych se s partnerem potkala, prostě bezprostřední kontakt považuji za velký přínos. Výjimka daná vzdáleností mezi Prahou a New Yorkem předčila mé očekávání. Ing. Petr Váchal, PhD, vedoucí automatické syntézy (Automated Synthesis and Purification), Merck Research Labs., Merck & Co., Rahway, New Jersey, USA byl jako partner po internetu povídavý, precizně formulující a určitě ne suchý (k tomu totiž psaný text svádí). Patří k těm absolventům naší školy, kteří se velmi dobře uplatnili v zahraničí. → čtěte více
	Generika zblízka Inženýr Jaroslav Píš patří k chemickým nadšencům. Jeho cesta k chemii jako životnímu oboru byla od puberty jasná a rovná dálnice bez zapeklitých křižovatek. Průmyslová škola v pražské Křemencově ulici v Praze mu dala základ, na kterém po absolvování Vysoké školy chemicko-technologické v Praze postavil úspěšnou kariéru. „Problém na vysoké? Neřekl bych, že jsem měl někdy nějaký zásadní problém. Červený diplom jsem sice neměl, ale asi mi k němu moc nechybělo. Průmyslovka nás na studium tady připravila dobře. Bylo to vidět zejména v prvních ročnících, protože jsme měli praxi z laboratoří a něco už jsme o chemii věděli. Přišlo nás z ‚Křemencárny‘ deset a až na jednu dívku jsme všichni úspěšně skončili,“ vzpomíná inženýr Píš (absolvent 1985). → čtěte více
	A pořád nahoru „Příprava pod tlakem, která na té škole byla, představovala propracovaný systém. Ti, kteří ho akceptovali a byli ochotni podstoupit náročnost školy a měli také schopnost analyticky myslet, byli připraveni vnímat souvislosti a přijmout to, co přicházelo po roce 1989 ze zahraničí. Mnozí jsme se potkali v letech 1992-93, kdy sem začaly přicházet první velké firmy – a narážely na určitá specifika východního bloku. Řada z nich si vybrala právě lidi z naší školy; velmi dobře se u nich uchytili, což jistě svědčí o kvalitě školní přípravy,“ říká na úvod našeho rozhovoru generální ředitel společnosti Trumf International s.r.o. Ing. Mojmír Mocek ve své nevelké kanceláři v Dolním Újezdu kousek od Olomouce. Na rozdíl od ostatních prostor firmy tu tak silně jako jinde nevoní ani pepř, oregano, česnek či paprika. Firma se totiž specializuje na výrobu kořenících směsí pro velkoodběratele. → čtete více
	Koroze s masarykovským šarmem Inženýr Vladimír Kučera (*1936) patří k mužům, kteří svým charismatem působí, ať mají na sobě sportovní bundu nebo bílý plášť. Málokdy máme dnes možnost setkat se s člověkem, z něhož noblesa i síla osobnosti v tom nejčistším smyslu slova takhle vyzařují. Syn tajemníka prvního i druhého českého prezidenta a předválečného velvyslance ve Švédsku svůj život věnoval, jak jeho žena v žertu říká, rezavým plechům, odborníci samozřejmě upřesní - korozi. Je – jak jinak - absolventem VŠCHT Praha a světově uznávaným odborníkem právě v tomto oboru. Rozhovor nám poskytl při nedávné návštěvě školy. → čtete více
	Byl jeden král, měl 4 dcery... ... napadla mě modifikace pohádky, když se inženýr Jiří Brat jen tak mezi řečí zmínil, že má 4 dcery ve věku od 14 do 6 let, což je prý sice krásné, ale občas náročné… Zatím jen pohádkové sudičky vědí, zda se některá z nich bude věnovat oboru, který si jejich otec evidentně zamiloval spolu s dalšími přírodními vědami už na základní škole. A protože od té doby změnil pouze dva zaměstnavatele – VŠCHT a Unilever, je jasné, že téhle lásce zůstává dodnes věrný. → čtete více
	Ing. Robert Kužela, MBA, neměl – jak sám říká – nikdy jednoznačnou představu, že bude ve svém profesním životě zastávat nějakou konkrétní pozici v předem zvolené oblasti. Určitě se díky tomu vyhnul řadě běžných zklamání a deziluzí. „Neměl jsem rád, jak se dneska říká ,velké výzvy‘, mě spíš lákalo to nepoznané, to, že mohu přenést zkušenosti, znalosti, využít je a zároveň se obohatit prací, kterou budu dělat,“ říká absolvent VŠCHT Praha. → čtete více
	Život je boj Život inženýrky Ilony Klímové, absolventky VŠCHT Praha a majitelky firmy Aspius, dovážející na náš trh prvotřídní maso, určitě není fádní. → čtete více
	Stavařina je přeci krásná chemie „Máme evropské normy snad i na zakřivení banánů či kulatost rajčat, řečeno s nadsázkou, ale nemáme evropskou normu na pitnou vodu. Snad nejpřísnější jsou u nás a v Británii a my musíme dneska sledovat nejen to, aby jim vyhovoval právě vyráběný beton na vodohospodářské stavby, ale i jeho zbytky, až se stavba po 80 až 100 letech zbourá. Aby neohrozil pitnou vodu,“ vypráví se zápalem inženýr Jan Gemrich, ředitel Výzkumného ústavu maltovin a tajemník Svazu výrobců cementu České republiky. → čtete více
	Všechno záleží na učiteli Inženýrka Drahomíra Rancová, ředitelka Gymnázia a Střední odborné školy v Rokycanech, je typem učitele, na kterého – pokud jste ho potkali – vzpomínáte celý život. Nadšenec pro chemii, neomezující své aktivity jen na ni. Rekreační sport (bývala žákovskou mistryní republiky v hodu diskem), zahrada, vnučka, vymýšlení aktivit pro žáky i učitele, vize školy do budoucna – to je v kostce šíře jejích aktivit. Měla jsem dojem, že takoví kantoři už snad ani nejsou… Samozřejmě je absolventkou VŠCHT Praha. → čtete více
	Uctívaná a milovaná chemie Myslím, že mnoho lidí bude se mnou souhlasit, když řeknu, že profesor Rudolf Zahradník je rozený rétor, navíc noblesní muž ze staré školy, ale především chemik tělem i duší. Jeho přednášky jsou zážitkem nejen pro mozek, ale i pro oko. Je mu 82 let a je živel. Když řekne, že je to už šedesát let, co byl na chodbách VŠCHT Praha jako doma, člověku zatrne, jak čas letí. Dodnes o téhle budově hovoří jako o obdivované a milované ženě – je prý omamně krásná. A myslím, že mu i smyslně voní. → čtete více
	Sklo jako osud „Manžel dostal za následky úrazu 25 tisíc korun, k tomu jsem prodali našeho favorita a postavili jsme si před garáží první pícku na 40 kilo skla,“ vzpomíná na začátky sklářského podnikání spolumajitelka dnešní sklárny Glasstar v Nenačovicích nedaleko středočeské Loděnice Romana Starová. → čtete více
	Nakažlivé nadšení Inženýrka Zita Valentová, která učí chemii na Křemencárně, jak se familiérně říká chemické průmyslovce v Praze, je svá. Hledal-li by někdo prototyp zapálené chemikářky, pak je tato absolventka VŠCHT Praha opravdu tou správnou osobou. Prázdniny – neprázdniny, hned po našem setkání spěchala do své školy, kde už na ni čekali žáci. Mířila s nimi – jak jinak – do laboratoře. → čtěte více
	Pivo je nejprozkoumanější nápoj Ing. Jiří Čulík, CSc., technický vedoucí akreditované zkušební laboratoře Výzkumného ústavu pivovarského a sladařského v Praze, na otázku, zda je v pivu ještě něco, co nevíme, odpovídá filosoficky, že ano. Že čím víc toho člověk ví, tím víc chápe, že toho ještě spoustu neví. → čtěte více
	Odhaluje tajemství chemie Karel Ulbrich se celý život věnuje jednomu z mediálně nejpřitažlivějších témat – výzkumu léčby rakoviny. A přesto jeho jméno na titulních stránkách novin nenajdeme… Bude to asi tím, že slavnější jsou v dnešní době spíš ti, kteří dělají humbuk, než ti, kteří dosahují vědeckých úspěchů a těší se uznání v odborných kruzích. Má na svém kontě 35 patentů, jeho práce byly od roku 1980 citovány více jak 3000x (podle SCI), v renomovaných mezinárodních časopisech publikoval více než 240 původních vědeckých prací především v oblasti hydrofilních polymerů pro biolékařské aplikace. Profesor Ing. Karel Ulbrich, DrSc., pracuje v Ústavu makromolekulární chemie Akademie věd v Praze a je samozřejmě naším absolventem. → čtěte více
	Život s pesticidy Josef Seifert je profesorem biochemie na univerzitě v Honolulu, USA. Patří k mimořádným osobnostem ve svém oboru a tedy k těm, na jejichž úspěchy je naše škola hrdá. Od 70. let působí v USA, nicméně v posledních letech se pravidelně do Čech vrací, přednáší tu… → čtěte více
	Bez přírodních věd není možná záchrana památek Desky Království českého, zápisy stavovských soudů nebo soudní spis z procesu s Miladou Horákovou – i tyhle historické dokumenty držel v ruce a velmi ho oslovily. „Ale každý dokument má svou historii, jak ty středověké, tak ty novodobé, všechny jsou zajímavé, netroufnu si říct, který je ten nej,“ říká zamyšleně Dr. Ing. Michal Ďurovič, vedoucí Oddělení péče o fyzický stav archiválií Národního archivu, absolvent fakulty chemické technologie VŠCHT Praha. → čtěte více
	Práce chemika ovlivňuje životy druhých Absolvent Fakulty chemické technologie VŠCHT Praha prof. Ing. Jan Genzer, Ph.D. je v současné době profesorem Severokarolinské státní university v USA. Patří k významným vědeckým osobnostem svého oboru, je nositelem řady ocenění, mj. získal Cenu národní nadace pro vědu za mimořádnou kreativitu nebo Medaili Americké fyzikální společnosti. V současné době pracuje prof. Ing. Jan Genzer, PhD. na této univerzitě v oddělení chemického a biomolekulárního inženýrství. → čtěte více
	Od vůní k etice Profesor Vladimír Pliška se do Prahy vrací rád. Každý rok tu anglicky přednáší na speciálním kurzu pro studenty VŠCHT. Do této své aktivity angažoval i další kolegy z curyšské Vysoké školy technické (ETH). Získal tak zajímavou možnost porovnávat zdatnost a úroveň studentů, kteří se hlásí do jeho kurzů už osmnáct let. → čtěte více
	Autor pití pro chemiky – a nejen pro ně V Prádle, malé obci kousek od Nepomuka na Plzeňsku, je snad nejvíc palíren u nás v přepočtu na počet obyvatel. „Víc je jich prý jenom v Mexiku, kde se všude pálí tequilla, tady máme tři,“ uvádí mě do místního koloritu majitel likérky - společnosti Jenčík a dcery, inženýr Petr Jenčík, samozřejmě absolvent VŠCHT Praha. → čtěte více
	Věda je dřina i potěšení Studovali u nás, pak se vydali do světa a dosáhli tam vynikajících výsledků i prestižního postavení – i takové osudy mají naši absolventi. A nejde jenom o emigranty, kteří opustili republiku z různých, hlavně politických důvodů před rokem 1989. Ještě před vstupem do EU, ale i po něm zamířili do zahraničí buď na vysoké školy nebo do firem mnozí lidé s diplomem VŠCHT. Příkladem je i profesor univerzity v Glasgowě Ing. Pavel Kočovský, DSc. → čtěte více
	Milníky Ondřeje Beneše Ondřej Beneš patří k lidem, kteří velmi pečlivě zvažují – slova, rozhodnutí, činy a přitom jim v žádném případě nechybí rozhodnost. Úsměv, který by se dal nazvat i něžným, se v průběhu našeho rozhovoru objevil na jeho tváři jednou – když vzpomínal na svá studentská léta na VŠCHT Praha. Dlouho jsem nepotkala člověka tak viditelně cílevědomého, nesmírně vzdělaného, precizně formulujícího – jak věty, tak svou životní cestu a jednotlivé kroky na ní… → čtěte více
	Óda na život s chemií Energická, chytrá, šikovná, vtipná, půvabná – ještě řadu kladných přívlastků bych určitě našla a hodily by se ke generální ředitelce české pobočky firmy Danisco ve Smiřicích. Ing. Blanka Valušová je samozřejmě také úspěšnou absolventkou VŠCHT Praha. → čtěte více
	Štěstí přeje připraveným Inženýr David Vejtruba měl při nastartování kariéry jistě určitou výhodu. Studium na VŠCHT Praha končil v polovině devadesátých let. Do Česka tehdy přicházely zahraniční firmy a hledaly mladé, vzdělané lidi ochotné na sobě dál pracovat. Do jisté míry to uznává, ale zároveň říká: „Doba prostě přeje připraveným.“ Tvrdí, že o první místo by se měli studenti zajímat nejpozději po třetím ročníku, tedy po skončení bakalářského studia. → čtěte více
	Krásný svět vědy a fantazie Inženýrka Lenka Průšová, vývojářka největší české kosmetické firmy RYOR, je živel. Myslím, že si s majitelkou firmy inženýrkou Evou Štěpánkovou, také naší absolventkou, musí velmi dobře rozumět. → čtěte více

	Příjezd a ubytování
18:00	Setkání a návštěva advetní Prahy

8:30	Registrace + občerstvení
9:00	Oficiální zahájení, představení VŠCHT Praha
9:30	Your SWOT INTRODUCTION, společná diskuze
11:00	Přednáška - Ing. Markéta Raková, Ph.D. - Uplatnění absolventů, očekáváních a střetu s realitou
12:00	Online vstup Diana Aguiar Vieira, PhD - ICARE Alumni**
13:00	Oběd (U Pětníka)
14:00	Káva, občerstvení
14:30	Přednáška - Viktoriia Mykolaivna Romanenko (Head of the Alumni Employment Department of NUFT in Ukraine, to 2021) - Advantages of cooperation between education and business. Ways to involve students and graduates in business activities relevant to their studies and future
15:30	Přednáška - Anna Ničová - Mentoring (PKC VŠCHT Praha)
16:00	HMCH - exkluzivní popularizační projekt VŠCHT Praha
17:00	Exkurze po VŠCHT a dejvickém kampusu - Ukázka mineralogických sbírek VŠCHT Praha, NTK
18:00	Raut & networking - společný program

8:30	Sraz + občerstvení
9:00	Hlavní přednáška/worshop - The Alumni way by Dr. Maria Gallo (AJ)*
12:30	Společná diskuze, shrnutí SWOT + Občerstvení
14:00	Oficiální zakončení

ON-LINE registrace

Korespondenční registrace

V případě problémů

Zpracování osobních údajů

Alumni klub pro své členy připravuje pravidelný newsletter!

Klub Alumni pro všechny absolventy VŠCHT Praha

S předsedou Akademie věd o slivovici i české vědě

Život s pivem

Umění je rozhodnout se

Nechme dokumenty stárnout

Naše pivo je lepší než dřív

Vždycky se dá změnit směr

Sládkovi z Budvaru se splnil sen

Stupně úspěchu

Od vody k vínu

Za volantem veteránů

Náhradní díly pro naše těla

Chceme být první na světě

Proč sládek vaří kolu?

Z Rakony do světa

Pokračovatel Heyrovského

Hlavně se člověk musí učit sám

V laboratoři vybouchla, v životě ne

Motor: vědět víc než jiní

Rostu s firmou, říká ředitel

Osudy českého sklářství v jedné osobě

S puncem poctivosti

Osud jménem laboratoř

Chemie umožňuje fascinující výzkum

Generika zblízka

A pořád nahoru

Koroze s masarykovským šarmem

Byl jeden král, měl 4 dcery...

Život je boj

Stavařina je přeci krásná chemie

Všechno záleží na učiteli

Uctívaná a milovaná chemie

Sklo jako osud

Nakažlivé nadšení

Pivo je nejprozkoumanější nápoj

Odhaluje tajemství chemie

Život s pesticidy

Bez přírodních věd není možná záchrana památek

Práce chemika ovlivňuje životy druhých

Od vůní k etice

Autor pití pro chemiky – a nejen pro ně

Věda je dřina i potěšení

Milníky Ondřeje Beneše

Óda na život s chemií

Štěstí přeje připraveným

Krásný svět vědy a fantazie

Vážení zástupci Alumni center, přátelé a příznivci,

srdečně vás zveme na společné Mezinárodní setkání konané 30. 11. - 2. 12. 2022. Je nám ctí vás přivítat na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze.

Místo konání: Zikova Ulice: 1. patro - Číslo dveří: B2319

Nutné kroky:

Program:

Středa, 30. 11. 2022

Čtvrtek, 1. 12. 2022

Pátek, 2. 12. 2022

Těšíme se!

DATA

srdečně vás zveme na společné Mezinárodní setkání konané 30. 11. - 2. 12. 2022.
Je nám ctí vás přivítat na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze.