DATA

stdClass Object ( [nazev] => Prof. Ing. Jiří Drahoš, DrSc. [seo_title] => Prof. Ing. Jiří Drahoš, DrSc. [seo_desc] => Prof. Ing. Jiří Drahoš, DrSc. [autor] => Ivana Picková [autor_email] => [perex] =>

S předsedou Akademie věd o slivovici i české vědě

Profesor Jiří Drahoš, předseda Akademie věd, je dalším absolventem VŠCHT Praha, který stanul v čele této instituce. Na cestě mladých lidí ke studiu chemie a technických oborů obecně vyzdvihuje velkou roli učitelů na střední i na základní škole. Leč jeho cesta k chemii nebyla zdaleka tak přímočará, jak by se na první pohled mohlo zdát.

[ikona] => [obrazek] => Jiri_Drahos_web.jpg [ogobrazek] => [pozadi] => [obsah] =>

Pane profesore, kdy se z vás stal fanatický chemik?

Fanatický chemik jsem nikdy nebyl. Já jsem vlastně váhal, zda jít studovat srovnávací literaturu v kombinaci čeština-ruština na filozofické fakultě, trubku na konzervatoři nebo chemii. Nakonec jsem vyslyšel svoji ruštinářku, která mě přesvědčila, že je lepší studovat chemii (mimochodem, tu mě učil její manžel) a mít jazyky jako koníčka. Takže to nebyla přímočará cesta, ale chemie mě bavila už na střední škole. Měl jsem samozřejmě krabici Mladého chemika, či jak se to jmenovalo, a občas mamince poleptal komodu nějakou tekutinou; dělal jsem také chemické olympiády. Někteří moji spolužáci z gymnázia, kteří zamířili do Pardubic, byli opravdoví chemici, bouchačky, pořád nějaké experimenty, to já vážně ne.

Co vás na chemii tolik bavilo?
Je to předmět, který kombinuje experiment a teorii, to se mi líbilo. Je to také disciplína, která má logiku – vezměte si bezvadné Votočkovo názvosloví – ný, - natý, -itý, -ičitý… Není to jenom „šprtárna“. Nikdy jsem neměl a nemám nic proti biologii, ale přišlo mi, že v předmětech jako botanika a biologie se člověk musí hlavně „navrčet“ příslušný počet stránek. Ve srovnání s tím je chemie ztělesněná logika. To je jeden aspekt, který se mi samozřejmě líbil, i když jsem si to pro sebe takhle neanalyzoval. A druhý aspekt – její experimentální stránka. Člověk něco slévá, titruje, měří… Ale jak říkám, tehdy jsem to asi takhle nerozebíral, chemie mě prostě bavila.
A to vás nepustilo ani během studia, nebylo nic, co by vás nebavilo…
Byly předměty, které mě bavily výrazně méně, třeba strojnictví nebo elektrotechnika. Říkal jsem si – proč se mám učit takové věci, když nejsou pro chemii vůbec potřeba! Během studia na tehdejší fakultě anorganické chemie jsem dělal pomocnou vědeckou sílu nejdříve na katedře matematiky, pak na fyzikální chemii a tak jsem po třech letech základního studia, které bylo společné, šel na specializaci fyzikální chemie. Říkalo se o ní, že je to prestižní specializace, tak jsem se rozhodl, že půjdu na to nejzajímavější.

Takže jste od začátku předpokládal, že se vydáte spíš vědeckým směrem?
Ne úplně, zvažoval jsem i to, že bych se vrátil domů na Moravu, do Rožnova pod Radhoštěm, kde mi nabízeli nějakou výzkumnou pozici. Ale nakonec se jednalo spíše o místo poloprovozního inženýra než výzkumného pracovníka, tak jsem řekl, že ne. Moje úplně první místo bylo však na městské inspekci požární ochrany v Praze. Než jsem šel na vojnu, strávil jsem tam tři týdny a přičichl k typické kancelářské byrokracii. Každý, kdo si chtěl nechat přestavět komín, musel přinést žádost. A kolegové, místo aby je hned razítkovali, tak je vršili… Když jsem se ptal, proč tam nedají razítko ihned, odpověděli mi, že nemohou, že by si na to lidi zvykli…
No a během základní vojenské služby jsem udělal konkurz do Ústavu teoretických základů chemické techniky ČSAV a od té doby jsem vlastně pořád v Akademii věd.

Jenže vy jste se na ústavu přeorientoval na jiný obor. Proč?
Nastoupil jsem do oddělení fyzikální chemie u profesora Hály a zabýval se rovnováhou kapalin a par za vysokých tlaků. To moje působení v ústavu se nazývalo studijní pobyt, protože bylo nutné zachovávat určité proporce mezi řádnými vědeckými aspiranty a ostatními zájemci o vědu. Ale nakonec i nám umožnili napsat a obhájit disertační práci. Obhajoval jsem v oboru fyzikální chemie a u pana profesora Hály bych byl velmi rád zůstal. Jenže na jeho oddělení byl personální stop stav, možná proto, že neměl tu správnou stranickou legitimaci, takže mě tam nemohl nechat. Ale řekl mi, že by bylo místo u Ing. Jana Čermáka, který v té době vedl na ústavu oddělení chemických reaktorů a přestup mi doporučil. Poslechl jsem ho a fyzikální chemii jsem bohužel postupně skoro zapomněl.

To vás to tak chytlo? Dnešní průměrný středoškolák si pod pojmem reaktor dokáže představit maximálně Temelín…
Byla to nutnost, musel jsem se prostě přeškolit na něco jiného. A když už jsem řekl ano, tak jsem to musel zvládnout.
A k tomu chápání chemických reaktorů a inženýrství… Snad každý ví, jak se pálí slivovice. A celý ten proces sestává z několika kroků. V prvním se švestky nahází do bečky a tam kvasí; z bečky se v podstatě stává fermentační reaktor, bioreaktor. Pak se používá důležitá jednotková operace – destilace, což je typická disciplína chemického inženýrství, stejně jako následné chlazení, ředění, míchání. Prostě výroba slivovice je krásný příklad aplikace chemického inženýrství.

Jak jste se nakonec ocitl ve vedení Akademie věd?
Nikdy jsem si samozřejmě nemyslel, že skončím na téhle židli. Asi málokdo vstupuje do ústavu Akademie věd nebo na vysokou školu a říká si: já budu předseda Akademie věd nebo já budu rektor. Do roku 1989 nebyla vůbec šance, že bych v ústavu dělal vedoucího oddělení nebo třeba jen skupiny. Nebyl jsem ve straně, a tak jsem se víceméně smířil s tím, že můžu dělat výzkum, zajímavou vědu, byť jako řadový vědec. Neměl jsem navíc problémy s publikováním, většinu článků jsem v té době posílal do zahraničních časopisů. Pak přišel rok 1989 a kolegové mě přesvědčili, abych kandidoval na funkci předsedy odborů. Ty se totiž hned po 17. listopadu chápaly jako protiváha oficiálních ústavních struktur… Byl jsem zvolen, pak jsem se stal zástupcem ředitele ústavu, později jeho ředitelem. A těšil jsem se, že až s ředitelováním skončím, budu mít čas na doktorandy, experimenty, prostě na takovou vědečtější činnost. Jenže jsem zase podlehl přemlouvání kolegů, abych kandidoval do Akademické rady AV. Jako místopředseda Akademie jsem pracoval čtyři roky a pak jsem se s prominutím nechal „ukecat“, abych kandidoval na předsedu.

Přináší vám tahle administrativně-úřednická práce jako vědci uspokojení?
Upřímně řečeno, příchod do funkce jsem si představoval úplně jinak. Nastoupil jsem loni na jaře, po období relativně klidného předsedování kolegy Václava Pačese. Dělal jsem mu místopředsedu a vím, o čem mluvím. Najednou jsem ale nastoupil do vlaku, který se po kolejích řítil z kopce dolů. Viděl jsem snahu Akademii věd prakticky zlikvidovat tím, že jí během tří let bude zkrácen rozpočet na polovinu. Byl jsem jako v Jiříkově vidění, co se vlastně děje. S kolegy v Akademické radě i na ústavech jsme ale začali bojovat a nakonec jsme to – řekněme – ustáli. Ale rozhodně mi tato činnost uspokojení nepřinášela, protože byla vlastně zbytečná. Šlo přitom o odvrácení akce skupiny lidí, kteří většinou neměli a dodnes nemají vůbec žádnou představu, co je věda, co je vlastně základní a aplikovaný výzkum, jak funguje Akademie věd a jak vysoké školy. Usmysleli si v rámci jakési reformy výzkumu, což je takové prázdné slovo, které může znamenat cokoli, že nám prostě výrazně zkrátí rozpočet. Když jsem se ptal proč, jaký je za tím strategický záměr, jaký krok B bude následovat po tomto kroku A, nikdo nebyl schopen nic logického odpovědět. Nikdo neřešil, co se vlastně v takovém případě stane s lidmi v ústavech, co bude dál. Takže loňský rok byl velmi komplikovaný, ale myslím, že jsme to zvládli, což je zásluha nejenom má, ale i mých kolegů v akademické radě a řady lidí z ústavů AV i vysokých škol. Velmi razantně se za nás postavili, což mě samozřejmě těšilo. Ale já bych se radši věnoval Akademii věd jako takové, hodnocení ústavů, zlepšování kvality, a na to jsem prakticky neměl čas. Pořád jsem odrážel útoky z jedné, druhé nebo třetí strany.

Co myslíte, proč dnes nemají mladí lidé zájem věnovat se technickým vědám?
To je složitější otázka. Velkou roli hrají učitelé už na základní škole, ne až na střední. Když vás učí někdo a vy vidíte, že ho to moc nebaví, takže odučí a končí, to samozřejmě nikoho nenadchne. Na druhou stranu se před dvaceti lety objevily možnosti seriózního studia předmětů, které jsme do té doby považovali za, mírně řečeno, politicky problematické. Tyto disciplíny zažily obrovský boom a jsou dnes poměrně dobře placené. A vystudovat je není tak složité, jako vystudovat třeba VŠCHT či ČVUT, kde máte chemii, matematiku, fyziku, inženýrství, software, hardware…. Nemám nic proti dobrým právníkům, ekonomům nebo manažerům, ale myslím si, že vystudovat školu, jako je VŠCHT, bylo a je poměrně náročnější. Je tam jak teoretická, tak praktická část, laboratoře, řada lidí v nich byla prostě levá, a časem odešli. Vždycky jsem říkal svým studentům a říkám to i mimo akademickou komunitu, že VŠCHT je nejuniverzálnější škola. Studenti dostanou dobré základy v chemii, matematice, fyzice, počítačích, každý absolvuje kurz chemického inženýrství. Já sám z něj nebyl nadšen, ale později jsem ocenil, že se naučíte počítat bilance. Bilance hmoty a bilance energie, to znamená, že něco do systému vteče, něco se v něm akumuluje nebo ztrácí a něco z něho vyteče, takhle funguje vlastně všechno. Problém je, že málokdo – vlastně jedině chemičtí inženýři – vědí, jak to matematicky popsat a spočítat. VŠCHT je prostě jednou z nejkvalitnějších škol, ne proto, že jsem ji vystudoval, ale opravdu si myslím, že dává velmi široký a solidní základ. Po jejím absolvování pak můžete dělat skoro cokoliv.

Říkáte sám, že se otevřely nové školy, obory. Považujete jejich počet za přínos?
Myslím, že to množství vysokých škol je jednoznačné mínus, něco, co náš stát nezvládl. Vyplynulo to z jisté euforie – máme demokracii, každý má právo otevřít si vysokou školu, každý má právo akreditovat na této škole bakalářské, magisterské a pokud možno hned i doktorské studium. To byla zásadní chyba, myslím, že teď už to všichni vědí, vysokých škol je příliš mnoho, těch veřejných i soukromých. A co s tím? Akreditační komise sice školy prověřuje, ale ani komise to nemá jednoduché, většinou jsou ty školy propojeny s místní politikou či byznysem. Já bych podpořil to, o čem se už delší dobu mluví, že by mělo existovat několik typů škol. Každá škola nemůže dělat výzkum na nejvyšší úrovni, to prostě nejde, není to otázka demokracie, nebo toho, zda je škole v Praze či jinde. Měli bychom mít školy bakalářské nebo profesní, výzkumné… Soukromé školy – budiž. Když je někdo financuje, ať si určuje, co se tam má studovat. Ale ať si ty školy nehrají na to, že tam dělají vědu. V drtivé většině nedělají a nemohou dělat – kde by se najednou ti všichni vědci vzali?

Nedá mi to – podporujete placené školství?
Neměl jsem na to nikdy vyhraněný názor. Jako člověk, jehož dcery vystudovaly soukromou vysokou školu a já musel něco zaplatit, si nemyslím, že je to něco zásadně špatného. Pokud by školné bylo nastaveno rozumně a tak, že by se lišilo… Nevím například, proč zavádět školné na technických vysokých školách, kde je nedostatek zájemců, kam naopak potřebujeme lidi přitáhnout. Ale musí být vymyšlen určitý sociální systém, aby školu s vyšším školným mohl studovat i ten, jehož rodiče nejsou bůhví jak majetní. Na druhé straně, i za nás bylo studium pro rodiče nákladné, kolej sice nestála majlant, ale dohromady to bylo poměrně dost peněz. Dnes ale nejsem schopen odpovědět, jestli má být školné ve výši třeba 5 000 korun za semestr… Diferencoval bych a dal bych školám možnost nastavit třeba jen symbolické školné, pokud to uznají za vhodné. Ale mám pocit, že celá reforma terciárního vzdělávání se teď redukuje na jedinou věc, a tou je školné. Podle mého názoru je školné až to úplně poslední. Vznik výzkumných univerzit – to je mnohem důležitější!

Věda, výzkum – co dnešní absolventy vysoké školy inspiruje, aby šli touto cestou?
Věda je jeden z nejúžasnějších oborů, protože soutěžíte s celým světem. V každém podniku máte určitou hierarchii, v níž stoupáte, nakonec můžete skončit jako jeho generální ředitel. Ale je to stále v rámci jednoho podniku, byť třeba nadnárodního. Jakmile vstoupíte do vědy a berete ji opravdu vážně, nepoměřujete se jen svým sousedem v laboratoři nebo z jiné školy či ústavu. Musíte se dívat, co kdo publikuje venku, jaká je úroveň ve světě. Řekněte mi, kde tohle platí? To je věc, která mě na vědě fascinuje, je to mezinárodně velmi soutěživý obor.
I finanční zajištění je už vcelku slušné. Navíc, když se člověk dá na vědu, musí určitým bonusem ocenit i onu svobodu „podnikání“. Zvlášť pokud dělá v základním výzkumu, tedy v tom, co dělá vědu vědou, tam má vlastně absolutní svobodu. Pokud je mladý vědec opravdu schopný, může získávat určité finance z grantů, přednáší na konferencích po celém světě, je v kontaktu se spoustou lidí z oboru, to je úžasná záležitost.

Až tady skončíte, vrátíte se zpátky ke vědě, jde to vůbec?
Řeknu sebekriticky, že v mém případě to asi nepůjde. Vědecký vlak se pohybuje strašně rychle, záleží to možná na disciplině… Už když jsem dělal ředitele ústavu, měl jsem pocit, že vědu stíhám jen málo. To jsem ale byl pořád na ústavu, blízko svého oddělení, kam jsem chodil prakticky každý den. Byl jsem v daleko bližším kontaktu i se studenty na VŠCHT. Když jsem začal jako místopředseda AV, zhoršilo se to. Jednak jsem nebyl tak často v ústavu, většinu práce jsem měl na Národní 3, ale stále jsem třeba přednášel na VŠCHT, měl jsem doktorandy. Ve chvíli, kdy jsem nastoupil do funkce předsedy, dohodl jsem se s Ústavem chemického inženýrství, že nebudu vypisovat žádnou přednášku, protože bych to prostě nestíhal – nemohl jsem zaručit studentům čtyři hodiny výuky týdně. A za druhé nestíhám už sledovat podrobněji ani svoji disciplinu, tedy vícefázové reaktory. Jsem rád, že se ke mně občas dostane rukopis článků kolegů, lidí z mého bývalého oddělení, a že se tak trochu udržuji alespoň informativně. Ale obávám se, že po takové době se do onoho vědeckého rychlíku nedá rozumně nastoupit. Mrzí mě to, ale nerad bych někde překážel, takže asi ne. Sto padesát procent času trávím tady v centru a jenom díky tomu, že bydlím nedaleko ústavu, mohu se tam brzo ráno nebo pozdě večer mohu zastavit. Brzo ráno tam ještě mnoho lidí nebývá, večer ale ano, což je docela příjemné."

[submenuno] => [urlnadstranka] => [newurl_domain] => 'alumni.vscht.cz' [newurl_jazyk] => 'cs' [newurl_akce] => '/uspesni/drahos' [newurl_iduzel] => 866 [newurl_path] => 1/4111/942/994/5161/1/1238/21733/1487/678/866 [newurl_path_link] => Odkaz na newurlCMS [iduzel] => 866 [platne_od] => 06.10.2014 16:36:00 [zmeneno_cas] => 06.10.2014 16:36:34.432374 [zmeneno_uzivatel_jmeno] => [canonical_url] => //www.vscht.cz/uspesni/drahos [idvazba] => 1106 [cms_time] => 1714850164 [skupina_www] => Array ( ) [slovnik] => Array ( ) [poduzel] => Array ( ) [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) [api_suffix] => )

	S předsedou Akademie věd o slivovici i české vědě Profesor Jiří Drahoš, předseda Akademie věd, je dalším absolventem VŠCHT Praha, který stanul v čele této instituce. Na cestě mladých lidí ke studiu chemie a technických oborů obecně vyzdvihuje velkou roli učitelů na střední i na základní škole. Leč jeho cesta k chemii nebyla zdaleka tak přímočará, jak by se na první pohled mohlo zdát. → čtěte více
	Život s pivem Profesorka Gabriela Basařová – mimořádná osobnost českého pivovarství, profesorka chemie, nositelka státního vyznamenání medaile Za zásluhy o stát v oblasti vědy, výchovy a školství, ředitelka Výzkumného ústavu sladařského a pivovarského v Praze, dlouholetá vedoucí katedry kvasné chemie na VŠCHT Praha, ale také reprezentační juniorská basketbalistka a určitě žena, která si prostě nepřipouští, že něco nejde... → čtěte více
	Umění je rozhodnout se Inženýr Jaroslav Rous mluví pomalu a pečlivě váží slova. Troufnu si tvrdit, že se stejně pečlivě rozhodoval i v mezních životních situacích, což samozřejmě nevylučuje životní peripetie, kdy v podstatě člověk pouze operativně reaguje na řítící se události… → čtěte více
	Nechme dokumenty stárnout Historicky první fotografii na světě viděla zblízka, mohla si sáhnout na Svatováclavskou korunu, ale měla respekt, ruku nezvedla. Sáhla si ale na Zlatou bulu sicilskou a dnes stojí v čele Odboru ochrany fondů Národní knihovny České republiky… A původně měla být zubařkou. Ing. Petra Vávrová absolvovala VŠCHT Praha na přelomu tisíciletí. „Přeběhla“ na naši školu po dvou letech na medicíně v Olomouci, protože ji prostě chytla chemie a pustila medicína. Dnes sama říká, že by neměnila. A na začátku si upřesněme pojmy – není restaurátorka, je technolog restaurování (conservation scientist). → čtěte více
	Naše pivo je lepší než dřív Jeho podpis znají všichni, kdo někdy vzali do ruky lahev nebo plechovku Gambrinusu. Inženýr Jan Hlaváček, vrchní sládek Plzeňského pivovaru, další z více než osmdesátileté dynastie sládků v plzeňském Prazdroji, svým podpisem symbolizuje odpovědnost všech, kdo se na výrobě nejpopulárnějšího českého piva podílí. A i on, jak jinak, získal inženýrský diplom na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze. → čtěte více
	Vždycky se dá změnit směr Největší a nejtěžší zápasy svádíme sami se sebou. Když se mladý člověk, který už několik let věnoval humanitnímu vzdělání, najednou rozhodne, že půjde studovat chemii, určitě vyvolá ve svém okolí i sám v sobě spoustu pochybností a otázek. Zvládnu to? Bude mě to bavit a najdu v tom uspokojení? Ing. Eva Kujanová, v současné době manažerka kvality firmy Fjord Bohemia, prošla právě takovou cestou. A patří k těm absolventům v naší rubrice, jejichž úspěch je dosažitelný a s nadsázkou řečeno hmatatelný. → čtěte více
	Sládkovi z Budvaru se splnil sen Budvar nebo Prazdroj? Nebudu se stavět do tábora ani jedné značky, podstatné ovšem je, že vrchní sládci obou našich nejslavnějších pivovarů jsou absolventy VŠCHT Praha. V Budějovicích má sice inženýr Adam Brož na své vizitce napsáno „výrobně-technický ředitel“, ale že je pěkně postaru vrchním sládkem, zjistí třeba každý návštěvník přilehlé pivovarské restaurace. Jeho podpis s podtitulem „vrchní sládek“ spatří lační návštěvníci hned na první stránce jídelního lístku. → čtěte více
	Stupně úspěchu Znovu jsem se o tom přesvědčila při setkání s inženýrkou Soňou Rovnaníkovou z pekárenské firmy Kontinua v Brandýse nad Labem: Absolvent VŠCHT Praha je člověk připravený dělat ve svém oboru i nad jeho rámec spoustu věcí – pokud má chuť, elán a snahu učit se nové věci. Podobný začátek příběhu už jsem mezi absolventy jednou slyšela – adeptce na místo ve firmě nabídli pro začátek práci v laboratoři. Je fakt, že ještě neexistovala, takže se začínalo s hadrem a koštětem… → čtěte více
	Od vody k vínu Původně jsem předpokládala, že si budeme povídat hlavně o víně, protože Ing. Miroslav Volařík je nositelem prestižního titulu Vinař roku 2011. Jenže je také odborník na čištění odpadních vod, dlouhá léta pracoval v bratislavském Slovnaftu, budoval odsolovací zařízení v Emirátech, pak měl obchodní firmy, patří mu hotely v Mikulově. A jak říká tento absolvent VŠCHT Praha, každá etapa života ho nějak obohatila. → čtěte více
	Za volantem veteránů Drobná, s velkýma očima, drobnými pihami a kudrnatými rezavými vlasy – být o dvacet centimetrů vyšší, určitě mohla ještě před pár lety dělat modelku. Jak si tahle štíhlá paní působící neuvěřitelně křehkým dojmem dokáže zjednat respekt v oboru, který je od svých počátků přímo zaslíben chlapům – v automobilovém průmyslu? Inženýrka Eva Ticová, MBA je šéfrestaurátorkou v Muzeu Škoda v Mladé Boleslavi a samozřejmě také absolventkou VŠCHT Praha. → čtěte více
	Náhradní díly pro naše těla Ing. Vladimír Stoy, CSc. pracoval u Wichterleho, na konci sedmdesátých let emigroval, prosadil se v USA a po letech se vrátil domů. Jeho podnik dnes úspěšně konkuruje světovým firmám s rozpočty na výzkum (v dolarech) nesrovnatelnými s těmi jeho (v korunách). Na otázku, co potřebuje člověk, aby se prosadil ve světě, odpovídá dost neočekávaně: „Optimismus.“ → čtěte více
	Chceme být první na světě Ing. Tomáš Němec, Česká gumárenská společnost VŠCHT Praha byla pro něj po maturitě východiskem z nouze. Nedostal se na medicínu a ze všech možností, které přicházely v úvahu, vyšla nakonec chemie. Plánoval na rok, pak to chtěl zkusit znovu na medicínu. Jenže zůstal. Zda díky tomu, že mu škola umožňovala věnovat se lyžování a dalším sportovním aktivitám, nebo proto, že tady, jak říká „potkal prima lidi“, těžko dnes říct. „Ale nelitoval jsem, zvlášť když vidím, co se dneska děje ve zdravotnictví, ale možná bych už měl nějaký holding – nemocnici,“ dodává se smíchem. → čtěte více
	Proč sládek vaří kolu? I když člověk dělá první zkoušku na VŠCHT Praha na potřetí („…pochyboval jsem o tom, co tu vlastně dělám“), neznamená to, že by školu nakonec nemohl dokončit jako vynikající student. Inženýr Jiří Pražan, dnes jeden z lidí, kteří stojí ve vrcholovém managementu společnosti Coca-Cola Česká republika a také prezident Svazu výrobců nealkoholických nápojů, takovým příkladem je. Ale cestu k jednomu z nejoblíbenějších nápojů na světě začal nikoli od píky, ale od piva. → čtěte více
	Z Rakony do světa Po dlouhém domlouvání, rušení termínů i stanovování nových jsem nakonec stála v rakovnické vrátnici Procter&Gamble a proti mně od pohledu rázná plavovlasá žena. Firemní tričko dokládalo určité prvky firemní kultury, která je tu ostatně patrná na každém kroku po vyleštěných chodbách, provozech i chodnících. „Hygiena, bezpečnost provozu – to byly hlavní směry, samozřejmě kromě výrobních otázek, kudy se nový vlastník vydal,“ připomíná situaci před mnoha lety inženýrka Ledahudcová. → čtěte více
	Pokračovatel Heyrovského Málokterému člověku se v životě podaří posunout lidské vědění o kus dál. I na vědeckém poli mají takové štěstí pouze někteří. I když – dá se mluvit o štěstí? To přeci přeje připraveným… Současný místopředseda Akademie věd profesor Vladimír Mareček opustil bránu Vysoké školy chemicko-technologické s diplomem v ruce v létě 1967. Nebyl naivním absolventem, měl za sebou jednak rok práce v Léčivech, kam nastoupil po maturitě, ale v sobě hlavně zájem o chemii. Jistě formovaný otcem chemikem, ale od puberty i koníčky, kterými byly jednak elektronika a pak také chemie. → čtěte více
	Hlavně se člověk musí učit sám Když jsem se zmínila před lidmi z branže o setkání s dnešním generálním ředitelem a předsedou představenstva společnosti Paramo Ing. Milanem Kuncířem, zazněla na jeho adresu slova ocenění, někdy i obdivu. „To, co udělal v Polsku, bylo moc dobrý, ale určitě to neměl jednoduchý.“ „Strčit cizince na místo generálního ředitele, jako se mu to stalo v Polsku, to byl zvláštní tah, ale povedlo se. Nicméně pro něj to muselo být hodně náročné!“ To jsou jen dvě z poměrně shodných vyjádření. Proč se soustředí právě na nedávná necelá čtyři léta života tohoto absolventa VŠCHT Praha z roku 1984? Evidentně proto, že jeho výsledky vynikly. → čtěte více
	V laboratoři vybouchla, v životě ne Maminka Ing. Evy Štěpánkové vždycky říkávala, že kdyby si namluvila ševce, tak se stane ševcem. K chemii jí také přivedla láska ke klukovi, který byl fanda do chemie. Vztah sice nevydržel, ale láska k chemii zůstala na celý život. → čtěte více
	Motor: vědět víc než jiní Když se Aleš Černín rozhodoval, co jít studovat po maturitě, zvažoval mezi medicínou a chemií. Nakonec za něj rozhodly výsledky přijímacích zkoušek, které jej místo do Olomouce nasměrovaly do víru velkoměsta. Nejen, že v roce 1990 slibovala Praha pro Moraváka mnohem zajímavější život, ale hlavně vyhraněnost pro medicínu tak silná nebyla – chemie nebo farmacie, tohle byl směr, kam ho to přeci jen, jak říká, táhlo. A tak nastoupil na fakultu chemické technologie VŠCHT Praha. → čtěte více
	Rostu s firmou, říká ředitel Představit si v nažehleném generálním řediteli TTD cukrovarů a lihovarů Oldřichu Reinbergrovi pětadvacetiletého ctižádostivého inženýra, který byl schopen se s podřízeným prát, vyžaduje více než notnou dávku fantazie. „Když jsem kvůli lajdáckosti člověka musel zastavit výrobu a on se ještě smál a vůbec se neměl k tomu, aby to napravil, vjeli do mě všichni čerti. Došlo i na pěsti,“ vzpomíná na dva excesy ze začátků práce s lidmi dnešní šéf největšího cukrovarnického podniku v naší republice. „Práci s lidmi vás žádná škola nenaučí, je to nejtěžší, ale zároveň jedna z nejdůležitějších věcí v práci každého vedoucího pracovníka,“ říká poučen čtvrtstoletím praxe v různých řídících funkcích Oldřich Reinbergr. → čtěte více
	Osudy českého sklářství v jedné osobě „Byly lepší roky,“ konstatuje se stoickým klidem ředitel Moravských skláren Květná s.r.o. Ing. Jiří Tesař, ale je přesvědčený, že klinickou smrt už české sklářství překonalo. Kdybych soudila podle jeho osudu, pak bych mu dala za pravdu. V posledních deseti letech putoval republikou v řídících funkcích po sklářských firmách, v nichž bohužel po jeho nástupu pak za krátkou dobu majitelé „zavřeli krám“ nebo minimálně změnili výrobu. Ale před čtyřmi lety i on zakotvil a buduje slávu sklářství na Moravě. „Věřím, že české sklo má perspektivu a pokračování,“ řekl mi na úvod. → čtěte více
	S puncem poctivosti Existuje zlato bílé, červené, ba dokonce prý i zelené. Najdou se „šikulové“, kteří tenkou vrstvičkou kovu pozmění žluté zlato na bílé, dražší a zákazník až po pár měsících zjistí, že byl napálen. Je známo mnoho fíglů, které z lecčehos dokážou alespoň na krátký čas udělat to, co zákazník už dlouhá staletí žádá – kvalitní zlato. Ale tentokrát se naše setkání s předsedou Puncovního úřadu Ing. Martinem Novotným netočilo kolem zlata. I když v přeneseném smyslu slova… → čtěte více
	Osud jménem laboratoř „Chemie je živá. Znamená to, že i když se pracuje podle stejných postupů, výsledek nemusí být stejný. Pak se hledá příčina – ve hře mohou být třeba jiná čistota chemikálií, teplota místnosti a další faktory. Není nikdy prostor, že by se člověk nudil, je stále co optimalizovat, řešit – například když provoz má problém.“ Práce v chemické laboratoři přináší Ing. Heleně Kalové, vedoucí provozních laboratoří Kaučuku Kralupy, nyní Synthos Kralupy a.s., uspokojení i po téměř třech desetiletích mezi přístroji, zkumavkami, kádinkami, vzorkovnicemi s plynnými, kapalnými i pevnými látkami. → čtěte více
	Chemie umožňuje fascinující výzkum Nerada dělám rozhovor, aniž bych se s partnerem potkala, prostě bezprostřední kontakt považuji za velký přínos. Výjimka daná vzdáleností mezi Prahou a New Yorkem předčila mé očekávání. Ing. Petr Váchal, PhD, vedoucí automatické syntézy (Automated Synthesis and Purification), Merck Research Labs., Merck & Co., Rahway, New Jersey, USA byl jako partner po internetu povídavý, precizně formulující a určitě ne suchý (k tomu totiž psaný text svádí). Patří k těm absolventům naší školy, kteří se velmi dobře uplatnili v zahraničí. → čtěte více
	Generika zblízka Inženýr Jaroslav Píš patří k chemickým nadšencům. Jeho cesta k chemii jako životnímu oboru byla od puberty jasná a rovná dálnice bez zapeklitých křižovatek. Průmyslová škola v pražské Křemencově ulici v Praze mu dala základ, na kterém po absolvování Vysoké školy chemicko-technologické v Praze postavil úspěšnou kariéru. „Problém na vysoké? Neřekl bych, že jsem měl někdy nějaký zásadní problém. Červený diplom jsem sice neměl, ale asi mi k němu moc nechybělo. Průmyslovka nás na studium tady připravila dobře. Bylo to vidět zejména v prvních ročnících, protože jsme měli praxi z laboratoří a něco už jsme o chemii věděli. Přišlo nás z ‚Křemencárny‘ deset a až na jednu dívku jsme všichni úspěšně skončili,“ vzpomíná inženýr Píš (absolvent 1985). → čtěte více
	A pořád nahoru „Příprava pod tlakem, která na té škole byla, představovala propracovaný systém. Ti, kteří ho akceptovali a byli ochotni podstoupit náročnost školy a měli také schopnost analyticky myslet, byli připraveni vnímat souvislosti a přijmout to, co přicházelo po roce 1989 ze zahraničí. Mnozí jsme se potkali v letech 1992-93, kdy sem začaly přicházet první velké firmy – a narážely na určitá specifika východního bloku. Řada z nich si vybrala právě lidi z naší školy; velmi dobře se u nich uchytili, což jistě svědčí o kvalitě školní přípravy,“ říká na úvod našeho rozhovoru generální ředitel společnosti Trumf International s.r.o. Ing. Mojmír Mocek ve své nevelké kanceláři v Dolním Újezdu kousek od Olomouce. Na rozdíl od ostatních prostor firmy tu tak silně jako jinde nevoní ani pepř, oregano, česnek či paprika. Firma se totiž specializuje na výrobu kořenících směsí pro velkoodběratele. → čtete více
	Koroze s masarykovským šarmem Inženýr Vladimír Kučera (*1936) patří k mužům, kteří svým charismatem působí, ať mají na sobě sportovní bundu nebo bílý plášť. Málokdy máme dnes možnost setkat se s člověkem, z něhož noblesa i síla osobnosti v tom nejčistším smyslu slova takhle vyzařují. Syn tajemníka prvního i druhého českého prezidenta a předválečného velvyslance ve Švédsku svůj život věnoval, jak jeho žena v žertu říká, rezavým plechům, odborníci samozřejmě upřesní - korozi. Je – jak jinak - absolventem VŠCHT Praha a světově uznávaným odborníkem právě v tomto oboru. Rozhovor nám poskytl při nedávné návštěvě školy. → čtete více
	Byl jeden král, měl 4 dcery... ... napadla mě modifikace pohádky, když se inženýr Jiří Brat jen tak mezi řečí zmínil, že má 4 dcery ve věku od 14 do 6 let, což je prý sice krásné, ale občas náročné… Zatím jen pohádkové sudičky vědí, zda se některá z nich bude věnovat oboru, který si jejich otec evidentně zamiloval spolu s dalšími přírodními vědami už na základní škole. A protože od té doby změnil pouze dva zaměstnavatele – VŠCHT a Unilever, je jasné, že téhle lásce zůstává dodnes věrný. → čtete více
	Ing. Robert Kužela, MBA, neměl – jak sám říká – nikdy jednoznačnou představu, že bude ve svém profesním životě zastávat nějakou konkrétní pozici v předem zvolené oblasti. Určitě se díky tomu vyhnul řadě běžných zklamání a deziluzí. „Neměl jsem rád, jak se dneska říká ,velké výzvy‘, mě spíš lákalo to nepoznané, to, že mohu přenést zkušenosti, znalosti, využít je a zároveň se obohatit prací, kterou budu dělat,“ říká absolvent VŠCHT Praha. → čtete více
	Život je boj Život inženýrky Ilony Klímové, absolventky VŠCHT Praha a majitelky firmy Aspius, dovážející na náš trh prvotřídní maso, určitě není fádní. → čtete více
	Stavařina je přeci krásná chemie „Máme evropské normy snad i na zakřivení banánů či kulatost rajčat, řečeno s nadsázkou, ale nemáme evropskou normu na pitnou vodu. Snad nejpřísnější jsou u nás a v Británii a my musíme dneska sledovat nejen to, aby jim vyhovoval právě vyráběný beton na vodohospodářské stavby, ale i jeho zbytky, až se stavba po 80 až 100 letech zbourá. Aby neohrozil pitnou vodu,“ vypráví se zápalem inženýr Jan Gemrich, ředitel Výzkumného ústavu maltovin a tajemník Svazu výrobců cementu České republiky. → čtete více
	Všechno záleží na učiteli Inženýrka Drahomíra Rancová, ředitelka Gymnázia a Střední odborné školy v Rokycanech, je typem učitele, na kterého – pokud jste ho potkali – vzpomínáte celý život. Nadšenec pro chemii, neomezující své aktivity jen na ni. Rekreační sport (bývala žákovskou mistryní republiky v hodu diskem), zahrada, vnučka, vymýšlení aktivit pro žáky i učitele, vize školy do budoucna – to je v kostce šíře jejích aktivit. Měla jsem dojem, že takoví kantoři už snad ani nejsou… Samozřejmě je absolventkou VŠCHT Praha. → čtete více
	Uctívaná a milovaná chemie Myslím, že mnoho lidí bude se mnou souhlasit, když řeknu, že profesor Rudolf Zahradník je rozený rétor, navíc noblesní muž ze staré školy, ale především chemik tělem i duší. Jeho přednášky jsou zážitkem nejen pro mozek, ale i pro oko. Je mu 82 let a je živel. Když řekne, že je to už šedesát let, co byl na chodbách VŠCHT Praha jako doma, člověku zatrne, jak čas letí. Dodnes o téhle budově hovoří jako o obdivované a milované ženě – je prý omamně krásná. A myslím, že mu i smyslně voní. → čtete více
	Sklo jako osud „Manžel dostal za následky úrazu 25 tisíc korun, k tomu jsem prodali našeho favorita a postavili jsme si před garáží první pícku na 40 kilo skla,“ vzpomíná na začátky sklářského podnikání spolumajitelka dnešní sklárny Glasstar v Nenačovicích nedaleko středočeské Loděnice Romana Starová. → čtete více
	Nakažlivé nadšení Inženýrka Zita Valentová, která učí chemii na Křemencárně, jak se familiérně říká chemické průmyslovce v Praze, je svá. Hledal-li by někdo prototyp zapálené chemikářky, pak je tato absolventka VŠCHT Praha opravdu tou správnou osobou. Prázdniny – neprázdniny, hned po našem setkání spěchala do své školy, kde už na ni čekali žáci. Mířila s nimi – jak jinak – do laboratoře. → čtěte více
	Pivo je nejprozkoumanější nápoj Ing. Jiří Čulík, CSc., technický vedoucí akreditované zkušební laboratoře Výzkumného ústavu pivovarského a sladařského v Praze, na otázku, zda je v pivu ještě něco, co nevíme, odpovídá filosoficky, že ano. Že čím víc toho člověk ví, tím víc chápe, že toho ještě spoustu neví. → čtěte více
	Odhaluje tajemství chemie Karel Ulbrich se celý život věnuje jednomu z mediálně nejpřitažlivějších témat – výzkumu léčby rakoviny. A přesto jeho jméno na titulních stránkách novin nenajdeme… Bude to asi tím, že slavnější jsou v dnešní době spíš ti, kteří dělají humbuk, než ti, kteří dosahují vědeckých úspěchů a těší se uznání v odborných kruzích. Má na svém kontě 35 patentů, jeho práce byly od roku 1980 citovány více jak 3000x (podle SCI), v renomovaných mezinárodních časopisech publikoval více než 240 původních vědeckých prací především v oblasti hydrofilních polymerů pro biolékařské aplikace. Profesor Ing. Karel Ulbrich, DrSc., pracuje v Ústavu makromolekulární chemie Akademie věd v Praze a je samozřejmě naším absolventem. → čtěte více
	Život s pesticidy Josef Seifert je profesorem biochemie na univerzitě v Honolulu, USA. Patří k mimořádným osobnostem ve svém oboru a tedy k těm, na jejichž úspěchy je naše škola hrdá. Od 70. let působí v USA, nicméně v posledních letech se pravidelně do Čech vrací, přednáší tu… → čtěte více
	Bez přírodních věd není možná záchrana památek Desky Království českého, zápisy stavovských soudů nebo soudní spis z procesu s Miladou Horákovou – i tyhle historické dokumenty držel v ruce a velmi ho oslovily. „Ale každý dokument má svou historii, jak ty středověké, tak ty novodobé, všechny jsou zajímavé, netroufnu si říct, který je ten nej,“ říká zamyšleně Dr. Ing. Michal Ďurovič, vedoucí Oddělení péče o fyzický stav archiválií Národního archivu, absolvent fakulty chemické technologie VŠCHT Praha. → čtěte více
	Práce chemika ovlivňuje životy druhých Absolvent Fakulty chemické technologie VŠCHT Praha prof. Ing. Jan Genzer, Ph.D. je v současné době profesorem Severokarolinské státní university v USA. Patří k významným vědeckým osobnostem svého oboru, je nositelem řady ocenění, mj. získal Cenu národní nadace pro vědu za mimořádnou kreativitu nebo Medaili Americké fyzikální společnosti. V současné době pracuje prof. Ing. Jan Genzer, PhD. na této univerzitě v oddělení chemického a biomolekulárního inženýrství. → čtěte více
	Od vůní k etice Profesor Vladimír Pliška se do Prahy vrací rád. Každý rok tu anglicky přednáší na speciálním kurzu pro studenty VŠCHT. Do této své aktivity angažoval i další kolegy z curyšské Vysoké školy technické (ETH). Získal tak zajímavou možnost porovnávat zdatnost a úroveň studentů, kteří se hlásí do jeho kurzů už osmnáct let. → čtěte více
	Autor pití pro chemiky – a nejen pro ně V Prádle, malé obci kousek od Nepomuka na Plzeňsku, je snad nejvíc palíren u nás v přepočtu na počet obyvatel. „Víc je jich prý jenom v Mexiku, kde se všude pálí tequilla, tady máme tři,“ uvádí mě do místního koloritu majitel likérky - společnosti Jenčík a dcery, inženýr Petr Jenčík, samozřejmě absolvent VŠCHT Praha. → čtěte více
	Věda je dřina i potěšení Studovali u nás, pak se vydali do světa a dosáhli tam vynikajících výsledků i prestižního postavení – i takové osudy mají naši absolventi. A nejde jenom o emigranty, kteří opustili republiku z různých, hlavně politických důvodů před rokem 1989. Ještě před vstupem do EU, ale i po něm zamířili do zahraničí buď na vysoké školy nebo do firem mnozí lidé s diplomem VŠCHT. Příkladem je i profesor univerzity v Glasgowě Ing. Pavel Kočovský, DSc. → čtěte více
	Milníky Ondřeje Beneše Ondřej Beneš patří k lidem, kteří velmi pečlivě zvažují – slova, rozhodnutí, činy a přitom jim v žádném případě nechybí rozhodnost. Úsměv, který by se dal nazvat i něžným, se v průběhu našeho rozhovoru objevil na jeho tváři jednou – když vzpomínal na svá studentská léta na VŠCHT Praha. Dlouho jsem nepotkala člověka tak viditelně cílevědomého, nesmírně vzdělaného, precizně formulujícího – jak věty, tak svou životní cestu a jednotlivé kroky na ní… → čtěte více
	Óda na život s chemií Energická, chytrá, šikovná, vtipná, půvabná – ještě řadu kladných přívlastků bych určitě našla a hodily by se ke generální ředitelce české pobočky firmy Danisco ve Smiřicích. Ing. Blanka Valušová je samozřejmě také úspěšnou absolventkou VŠCHT Praha. → čtěte více
	Štěstí přeje připraveným Inženýr David Vejtruba měl při nastartování kariéry jistě určitou výhodu. Studium na VŠCHT Praha končil v polovině devadesátých let. Do Česka tehdy přicházely zahraniční firmy a hledaly mladé, vzdělané lidi ochotné na sobě dál pracovat. Do jisté míry to uznává, ale zároveň říká: „Doba prostě přeje připraveným.“ Tvrdí, že o první místo by se měli studenti zajímat nejpozději po třetím ročníku, tedy po skončení bakalářského studia. → čtěte více
	Krásný svět vědy a fantazie Inženýrka Lenka Průšová, vývojářka největší české kosmetické firmy RYOR, je živel. Myslím, že si s majitelkou firmy inženýrkou Evou Štěpánkovou, také naší absolventkou, musí velmi dobře rozumět. → čtěte více

	Příjezd a ubytování
18:00	Setkání a návštěva advetní Prahy

8:30	Registrace + občerstvení
9:00	Oficiální zahájení, představení VŠCHT Praha
9:30	Your SWOT INTRODUCTION, společná diskuze
11:00	Přednáška - Ing. Markéta Raková, Ph.D. - Uplatnění absolventů, očekáváních a střetu s realitou
12:00	Online vstup Diana Aguiar Vieira, PhD - ICARE Alumni**
13:00	Oběd (U Pětníka)
14:00	Káva, občerstvení
14:30	Přednáška - Viktoriia Mykolaivna Romanenko (Head of the Alumni Employment Department of NUFT in Ukraine, to 2021) - Advantages of cooperation between education and business. Ways to involve students and graduates in business activities relevant to their studies and future
15:30	Přednáška - Anna Ničová - Mentoring (PKC VŠCHT Praha)
16:00	HMCH - exkluzivní popularizační projekt VŠCHT Praha
17:00	Exkurze po VŠCHT a dejvickém kampusu - Ukázka mineralogických sbírek VŠCHT Praha, NTK
18:00	Raut & networking - společný program

8:30	Sraz + občerstvení
9:00	Hlavní přednáška/worshop - The Alumni way by Dr. Maria Gallo (AJ)*
12:30	Společná diskuze, shrnutí SWOT + Občerstvení
14:00	Oficiální zakončení

ON-LINE registrace

Korespondenční registrace

V případě problémů

Zpracování osobních údajů

Alumni klub pro své členy připravuje pravidelný newsletter!

Klub Alumni pro všechny absolventy VŠCHT Praha

S předsedou Akademie věd o slivovici i české vědě

Život s pivem

Umění je rozhodnout se

Nechme dokumenty stárnout

Naše pivo je lepší než dřív

Vždycky se dá změnit směr

Sládkovi z Budvaru se splnil sen

Stupně úspěchu

Od vody k vínu

Za volantem veteránů

Náhradní díly pro naše těla

Chceme být první na světě

Proč sládek vaří kolu?

Z Rakony do světa

Pokračovatel Heyrovského

Hlavně se člověk musí učit sám

V laboratoři vybouchla, v životě ne

Motor: vědět víc než jiní

Rostu s firmou, říká ředitel

Osudy českého sklářství v jedné osobě

S puncem poctivosti

Osud jménem laboratoř

Chemie umožňuje fascinující výzkum

Generika zblízka

A pořád nahoru

Koroze s masarykovským šarmem

Byl jeden král, měl 4 dcery...

Život je boj

Stavařina je přeci krásná chemie

Všechno záleží na učiteli

Uctívaná a milovaná chemie

Sklo jako osud

Nakažlivé nadšení

Pivo je nejprozkoumanější nápoj

Odhaluje tajemství chemie

Život s pesticidy

Bez přírodních věd není možná záchrana památek

Práce chemika ovlivňuje životy druhých

Od vůní k etice

Autor pití pro chemiky – a nejen pro ně

Věda je dřina i potěšení

Milníky Ondřeje Beneše

Óda na život s chemií

Štěstí přeje připraveným

Krásný svět vědy a fantazie

Vážení zástupci Alumni center, přátelé a příznivci,

srdečně vás zveme na společné Mezinárodní setkání konané 30. 11. - 2. 12. 2022. Je nám ctí vás přivítat na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze.

Místo konání: Zikova Ulice: 1. patro - Číslo dveří: B2319

Nutné kroky:

Program:

Středa, 30. 11. 2022

Čtvrtek, 1. 12. 2022

Pátek, 2. 12. 2022

Těšíme se!

DATA

S předsedou Akademie věd o slivovici i české vědě

srdečně vás zveme na společné Mezinárodní setkání konané 30. 11. - 2. 12. 2022.
Je nám ctí vás přivítat na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze.