DATA

stdClass Object ( [nazev] => Prof. Ing. Gabriela Basařová, DrSc. [seo_title] => Prof. Ing. Gabriela Basařová, DrSc. [seo_desc] => Prof. Ing. Gabriela Basařová, DrSc. [autor] => Ivana Picková [autor_email] => [perex] =>

Život s pivem

Mimořádná osobnost českého pivovarství, profesorka chemie, nositelka státního vyznamenání medaile Za zásluhy o stát v oblasti vědy, výchovy a školství, ředitelka Výzkumného ústavu sladařského a pivovarského v Praze, dlouholetá vedoucí katedry kvasné chemie na VŠCHT Praha, ale také reprezentační juniorská basketbalistka a určitě žena, která si prostě nepřipouští, že něco nejde…

Profesorka Gabriela Basařová neměla chemii v genech, ale nadchla ji, jako mnoho jiných na gymnáziu. Plzeňské Masarykovo gymnázium mělo vždycky vysokou úroveň. Tehdejší studentka Gabriela Herlíková přesto stíhala hravě studium, sport i letní brigády, na nichž se rozhlížela, jakou cestou se vydat.

[ikona] => [obrazek] => prof_Basarova_7.jpg [ogobrazek] => [pozadi] => [obsah] =>

Paní profesorko, proč vás zaujalo zrovna pivovarství?

Když jsem se rozhodla pro chemii, tak jsem hledala, kde bych se mohla podívat, co to obnáší. Začala jsem chodit na letní brigády do podniků v Plzni a okolí – do jejich chemických laboratoří. První byl výzkumák ve Škodovce, to se mi nelíbilo, je to anorganika. Na brigádě v lihovaru to bylo dost ubohý, ve vodárně stereotypní, bylo tam málo rozborů. Pak jsem šla do Marily Rokycany a nakonec do pivovaru. Tam mě to velmi zaujalo. Jednak zajímavostí výroby, ale také se mi líbily staré zvyky v různých fázích vaření piva. Už od mládí mám zájem o historii a přitahuje mě leccos z různých historických období. Takže jsem se rozhodla, že půjdu na chemii do Prahy a budu dělat pivovarství. Naší rodině to nebylo moc po chuti, doufali, že buď půjdu na kantořinu, nebo na medicínu. Ta se tehdy zrovna v Plzni otevřela a studoval ji bratr. Moc peněz jsme neměli, tatínek byl v invalidním důchodu, takže se počítalo, že knihy budu mít po bratrovi. Ovšem já jsem na medicínu odmítla jít a nastoupila jsem v roce 1952 na nově vzniklou samostatnou VŠCHT v Praze, na fakultu potravinářské technologie, do které byla začleněna katedra Kvasné chemie a technologie, dnešní ústav Biotechnologie

Jaké byly začátky nové školy?
Studium mělo společný tříletý základ, pak následovaly dva roky specializace. Po založení školy na ni přišli pedagogové z různých konců republiky a předměty, které jsme si tehdy zapisovali, se dnes tady vůbec neučí. Měli jsme třeba zoologii, základy architektury, botaniku – museli jsme například umět všechny trávy – i latinsky. Ale kantoři byli perfektní, byly tu velké osobnosti. Měla jsem třeba na matematiku pana profesora Bílka. Byl to Plzeňák a když přišel na první přednášku, zavelel: „Plzeňáci, do první lavice!“ Byli jsme tři a neoddechli jsme si, často se na nás obracel a ptal se, jak to je dál…
Na naší specializaci bylo samozřejmě málo děvčat. Ze třinácti jenom tři, spolužáci nás zneužívali a využívali, kde se dalo. Třeba při výrobě lihu, tehdy měla škola ještě lihovárek, bylo naším úkolem zajišťovat u „Miláčka“ malinový sirup do lihu k opití celníka, který fungoval jako dozor… Dodnes se náš celý ročník schází minimálně jednou nročně , pražáci každé první úterý v měsící, byli jsme perfektní parta, ale bohužel je nás stále méně.

Absolvovala jste a zamířila do Plzně?
Nebylo to tak jednoduché. Dostala jsem umístěnku do Olomouce. Žádala jsem do Plzně, protože maminka zemřela a otec, který nebyl zdravý, zůstal sám, ale pracovník kádrového oddělení ministerstva mi oznámil, že ženská půjde do Plzně jen přes jeho mrtvolu. Moji spolužáci byli natolik kamarádští, že ani jeden umístěnku do Plzně nepřijal. Rozhodla jsem se, že když to nejde, půjdu do chemických závodů v Plzni. Můj pan profesor Dyr ale řekl, že by byla škoda, kdybych se tomu oboru nevěnovala. Takže zařídil, aby mi ministerstvo umístěnku do Plzně dalo.

Jaké byly pivovarské začátky mladé inženýrky?
Chtěla jsem do provozu, to ale tehdejší vedení starých pánů považovalo pro dámu za nevhodné, takže jsem seděla v kanceláři vrchního sládka, malovala grafy kvašení a podobné věci. Po čase se Plzeňský Prazdroj spojil se 14 menšími západočeskými pivovary. Z jednoho z nich přišel inženýr Ivo Hlaváček a stal se výrobním náměstkem. Noví lidé ve vedení už byli mladší a přijímali mě normálně. Pustili mě do provozu a stala jsem se vedoucí laboratoře. Do té doby dělali v laboratoři pouze muži. Začátek nebyl jednoduchý, chlapi měli svůj pracovní režim. Ráno se přinesly stáčky, pánové něco udělali, něco napsali, pak si došli pro desetilitrový džbán, sedli si vzadu v přípravně a družně se bavili, popíjeli a pak po poledni zase něco udělali. Jako vedoucí jsem to musela řešit. Šla jsem za nimi, když se zase pohodlně usadili a oni hned, že „paní inženýrka sestoupila ze své výše a přišla se s námi napít…“ A já na to: „Ano, pánové, tady jste dopili,“ vzala jsem ten džbán a vylila ho před nimi rovnou do kanálu. Dlouho na to vzpomínali, byli úplně perplex.
Začala jsem si vybírat děvčata na pivovarské průmyslovce a postupně jsme se v laboratoři feminizovali, byla tam úžasná parta. Byly jsme svobodné, žily jsme tam ve dne v noci, založily jsme výzkumnou skupinu technologie, dělaly jsme tam ministerské výzkumy, publikovaly, bylo to bezvadné. A když sklepáci a spileční zjistili, že se člověk snaží, že i něco dovede udělat, tak se o mě nesměl nikdo otřít.

Ale pak jste se vdala, narodil se syn, což pro každou ženu znamená zvolnění pracovního tempa.
Syn se narodil 23. září. 1964, byla jsem doma zbytek září a pak přijeli pro mě s pH-metrem, že zkysla várka ve Stodě. Manžel mě proto i se synem odvezl ke své matce do Prahy, jenže z pivovaru za mnou jezdili i do Prahy, tak jsem v prosinci ukončila mateřskou a nastoupila do práce, což pivovarští velmi ocenili. V té době nebyly např. mandarinky, pomeranče a podobně, pro dítě se to těžko shánělo, ale pivovarští šoféři se o mne pečlivě starali a když někde něco takového viděli, koupili to a přivezli.

Kdo se vám staral o domácnost?
Já jsem do padesáti let nesměla do kuchyně. Po smrti mé maminky, která umřela, když jsem byla ve druhém ročníku vysoké školy, se o domácnost starala teta, její sestra, svobodná kantorka, která byla šťastná, že získala rodinu. Od kuchařek v mateřské školce, kde ředitelovala, měla spoustu receptů, starala se u nás o všechno. Můj tatínek také kantor se zase synovi věnoval po technické stránce, leccos propálili, měli i chemickou laboratoř… Manžel dělal tehdy v Ústí nad Labem v tukových závodech, takže jsme se synovi věnovali o víkendech, kdy nám ho „půjčili“. Od pivovaru jsem dostala byt, jenže nakonec jsem kývla na nabídku Výzkumného ústavu pivovarského a sladařského a odešla do Prahy. Muž neměl v Plzni místo, on je přes tuky a já mu nechtěla profesi brát… Praha byla jediná možnost, jak spolu normálně žít a pracovat v oboru. S celým „cirkusem“ jsme se přestěhovali do Prahy. Ale strašně nerada jsem se s Plzní loučila…

O vás se ví, že máte ráda výtvarné umění a hudbu, ale moc se neví, že jste byla v juniorském basketbalovém reprezentačním výběru. Sportovala jste pak ještě?
Před válkou jsme bydleli ve Stodě, tatínek byl náčelníkem Sokola, maminka cvičitelkou, jsem odchovaná na sokolské žíněnce. Košíkovou jsem hrála od 9 let a v oktávě mě vybrali do juniorského výběru. Ale tady na škole bylo jasné, že to dohromady nepůjde. Dlouho jsem pak hrála za Meteor Dejvice a naposledy jsem si basket zahrála při oslavě svých padesátin – na Julisce proti studentům 2. ročníku. To už na škole studoval syn, a když přišel domů, tak se ptal: „Mami, co jste s nima udělaly, oni přišli a říkaly, že ty baby je tak zmastily, že nemůžou chodit…“ V Meteoru nás trénoval Zdeněk Malý a neměl to s námi jednoduché. Dávaly jsme si třeba před zápasem mléko s rumem a on všude chodil a chválil nás, že před zápasem pijeme mléko…

Vraťme se do výzkumného ústavu, čím jste začala?
Abych se tam měla čím živit, založila jsem biochemické oddělení. Předtím jsem si vyžádala stáž na Akademii věd u pana profesora Šorma a získané vědomosti pak začala rozpracovávat pro použití v pivovarství. Měla jsem štěstí, na ústavu byli úžasné lidé, nepamatuji si, že by někdo o někom řekl něco špatného. Dávali jsme do provozu osm nových pivovarů na Slovensku a dva u nás. Připravovali jsme technologie a dělali všechny rozbory, udělali jsme opravdu hodně práce.

Paní profesorko, vy jste nastoupila do oboru, který patřil mužům, už jste sezmínila, jaké to bylo v Plzni, ale jak jste se prosazovala dál?
Na ústavu byla jediná žena vysokoškolačka paní profesorka Bendová a jinak samí chlapi. V Plzni na téhle úrovni nebyla žádná, ale to bylo všude. A dnes taková situace přetrvává v Německu, i když se objevují náznaky změny, hlavně v bývalé NDR, ale v Japonsku jde o stoprocentně mužský obor. V jejich pivovarech jsem neviděla ani uklízečku, ani ženu jako otvíračku dveří, pomocnou sílu, prostě nic.

Ale vy jste tam byla, jak vás přijali?
Museli mě brát, nic jiného jim nezbylo, i když to pro ně bylo těžké. Poprvé jsem tam jela řešit nepříjemnou záležitost. Tvrdili, že kvalita našeho sladu jim pro jejich piva nevyhovuje, že mají lepší slad z kanadských nebo australských ječmenů. Přitom do Japonska se z Československa exportovalo nejvíce sladu. V Japonsku se dopoledne tvrdě jednalo, večer nás vzali na Ginzu na večeři a ráno nanovo. Pomohla nám náhoda. Vzali nás do jednoho pivovaru, kde pracoval německý sládek. Byl celý šťastný, že se objevil někdo, s kým si může promluvit německy. Zeptala jsem se ho, zda mi může ukázat varní listy, že by mě zajímalo, jak to vedou. Všimla jsem si, že v sypání sladu na várky dělá český slad jen deset procent a to ostatní je buď kanadský nebo australský slad. Zrovna v tomhle pivovaře jsme byli právě kvůli nedobrým výsledkům v kvalitě piva. Sládek mi dovolil, že to mohu použít jako argument, že jsem viděla varní listy. Japonce pak strašně překvapilo, že jako ředitelka ústavu - když jsme se pořád o kvalitě našeho sladu nemohli dohodnout – jsem řekla: „Tak jdeme do laboratoře!“ Pochopitelně plášť mi nepůjčili, jsou prckové, takže v reprezentačních šatičkách jsem udělala rozbor sladu, nedokázali to pochopit, že ředitelka ústavu je ochotna dělat laborantskou práci. Nakonec uznali, že to opravdu dělají špatně. Bylo to tvrdé, nebyla to jednoduchá mise.

Jak se stalo, že jste se ocitla zpátky ve škole?
Ze školy se na generálního ředitele pivovarského koncernu obrátili, že by potřebovali někoho, kdo by přednášel pivo. Pan profesor Grégr, který vedl katedru a s nímž jsme se měli velmi rádi, si moc přál, abych byla jeho nástupcem. Náš generální je napřed vyhodil, pak se někde sešli a on prý mě vlastně propil. Ale měl podmínku, že budu dělat obě funkce. V ústavu pracovalo na dvou místech 150 lidí, ve škole se tehdy scházelo čtyřleté a pětileté studium, na kvasné bylo přes 100 absolventů. Rodina mi dala nůž na krk, protože jsem domů skoro nechodila – abych se rozhodla, buď jedno, nebo druhé. To už jsem měla profesuru, tak jsem se rozhodla pro školu.

A vychovala jste v podstatě drtivou většinu vedoucích pracovníků všech našich pivovarů a nejen těch…
Byli tu perfektní absolventi, z té doby se rekrutovali pozdější vedoucí pracovníci pivovarsko-sladařského oboru u nás i ve světě, pár jich emigrovalo… Ale dodnes, alespoň pokud jsem sledovala svoje diplomanty a jejich další kariéru, jsou všichni na slušných vedoucích místech. Máme je na afilacích v zahraničí... Mě to hrozně bavilo.
V Plzni mám 38 absolventů, prakticky všichni pivovarští technologové v republice jsou absolventi naší katedry. Dokud v pivovarech vládli technologové, tedy pan sládek, a ne ekonomové a manažeři, tak prakticky všichni šéfové byli naši. I dnes u zahraničních firem jsou technologové a šéfové afilací naši absolventi. Ročně jsme mívali 8 – 10 absolventů z tehdy spřátelených zemí. Např. prezident Klaus se setkal nedávno s našimi absolventy v Laosu, měli jsme Korejce, Vietnamce, Číňany, v Mongolsku máme jednu dívčinu ředitelkou pivovaru. Spousta absolventů je v Africe, v bývalé NDR, v Bulharsku byli absolventi ještě i z dob první republiky. Vždycky jsem obdivovala zahraniční studenty, jak se za rok naučili česky tak, že byli schopni vnímat přednášky. Víte, pivovarství je v češtině velmi bohaté na speciální výrazy, které třeba jiné jazyky jako němčina a angličtina nemají. Oni to většinou všechno zvládli.

Teď hlavně píšete?
Píšu za pět let už třetí knihu, teď se svými spolupracovníky Sladařství. Jinak dělám ve vědecké radě ve Výzkumném ústavu pivovarském a sladařském, jsem tam i v redakční radě Kvasného průmyslu, dělám posudky na jejich výzkumné zprávy, ve škole spolupracuji na pár věcech, mám tři přednášky v jarním a tři v zimním semestru, každá na tři až čtyři hodiny… Pochopitelně k nám domů jezdí lidé z pivovarů na určité porady. Dělala jsem pro Plzeň třeba zprávu o vývoji zařízení a technologií od roku 1842 do současnosti a o analýzách piva za toto období. Věděli, že až umřu, tak už to nikdy nikdo nedá dohromady. My jsme byli s Ing. Hlaváčkem starším jediní dva, kdo jsme byli schopni dát tyhle věci dohromady, sledovali jsme to a ukládali. Pro pivovar Budvar jsem připravovala afidativy k soudním sporům s americkým pivovarským koncernem Anheuser Bush o značku Budweiser, kterou tento koncern již v minulém století zcizil a dělám pro pivovary další věci. Občas mě zvou přednášet, především když slaví nějaké výročí. Pivovarští pro mě dojedou, přivezou mě a vždycky dostanu krásnou kytku.

Den každého z nás má 24 hodin, když se ohlédnete, kolik jste dávala práci?
Já to radši nebudu počítat. Běžně se u nás jezdilo na dovolenou s odbornými knihami. Manžel byl v tomhle velice tolerantní, měla jsem to báječné i v tom, že jsem se nemusela starat o domácnost. Na druhou stranu mi tetička vychovala syna i manžela jako pány, protože nebyli schopni si sami najít ani čisté ponožky, takže po její smrti jsem musela zabrat. Já prostě neznám takový pocit, že bych si někde sedla a nic nedělala. Čtu – ráda a moc. Když nemůžu v noci spát, tak čtu, ale přes den mi to musí šlapat, střídám práci duševní s fyzickou, manžel mi dřív hodně pomáhal. Pravda je, že práci jsem věnovala opravdu hodně času.

Což ocenil i prezident udělením státního vyznamenání…
Hlavně to ocenili pivovarští. Nejvíc si na vyznamenání vážím toho, že jsem potom zjistila, že z toho měli opravdu radost. Ani jedna negativní reakce nebo závist, prostě spontánní radost. To mi na tom nejvíc těšilo. A bojovali o to moje vyznamenání, jak jsem se dozvěděla, tři roky… A nedali se odradit. To mi řekl prezident Klaus.

[submenuno] => [urlnadstranka] => [newurl_domain] => 'alumni.vscht.cz' [newurl_jazyk] => 'cs' [newurl_akce] => '/uspesni/basarova' [newurl_iduzel] => 875 [newurl_path] => 1/4111/942/994/5161/1/1238/21733/1487/678/875 [newurl_path_link] => Odkaz na newurlCMS [iduzel] => 875 [platne_od] => 06.10.2014 16:40:00 [zmeneno_cas] => 06.10.2014 16:40:16.874105 [zmeneno_uzivatel_jmeno] => [canonical_url] => //www.vscht.cz/uspesni/basarova [idvazba] => 1115 [cms_time] => 1715028496 [skupina_www] => Array ( ) [slovnik] => Array ( ) [poduzel] => Array ( ) [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) [api_suffix] => )

	S předsedou Akademie věd o slivovici i české vědě Profesor Jiří Drahoš, předseda Akademie věd, je dalším absolventem VŠCHT Praha, který stanul v čele této instituce. Na cestě mladých lidí ke studiu chemie a technických oborů obecně vyzdvihuje velkou roli učitelů na střední i na základní škole. Leč jeho cesta k chemii nebyla zdaleka tak přímočará, jak by se na první pohled mohlo zdát. → čtěte více
	Život s pivem Profesorka Gabriela Basařová – mimořádná osobnost českého pivovarství, profesorka chemie, nositelka státního vyznamenání medaile Za zásluhy o stát v oblasti vědy, výchovy a školství, ředitelka Výzkumného ústavu sladařského a pivovarského v Praze, dlouholetá vedoucí katedry kvasné chemie na VŠCHT Praha, ale také reprezentační juniorská basketbalistka a určitě žena, která si prostě nepřipouští, že něco nejde... → čtěte více
	Umění je rozhodnout se Inženýr Jaroslav Rous mluví pomalu a pečlivě váží slova. Troufnu si tvrdit, že se stejně pečlivě rozhodoval i v mezních životních situacích, což samozřejmě nevylučuje životní peripetie, kdy v podstatě člověk pouze operativně reaguje na řítící se události… → čtěte více
	Nechme dokumenty stárnout Historicky první fotografii na světě viděla zblízka, mohla si sáhnout na Svatováclavskou korunu, ale měla respekt, ruku nezvedla. Sáhla si ale na Zlatou bulu sicilskou a dnes stojí v čele Odboru ochrany fondů Národní knihovny České republiky… A původně měla být zubařkou. Ing. Petra Vávrová absolvovala VŠCHT Praha na přelomu tisíciletí. „Přeběhla“ na naši školu po dvou letech na medicíně v Olomouci, protože ji prostě chytla chemie a pustila medicína. Dnes sama říká, že by neměnila. A na začátku si upřesněme pojmy – není restaurátorka, je technolog restaurování (conservation scientist). → čtěte více
	Naše pivo je lepší než dřív Jeho podpis znají všichni, kdo někdy vzali do ruky lahev nebo plechovku Gambrinusu. Inženýr Jan Hlaváček, vrchní sládek Plzeňského pivovaru, další z více než osmdesátileté dynastie sládků v plzeňském Prazdroji, svým podpisem symbolizuje odpovědnost všech, kdo se na výrobě nejpopulárnějšího českého piva podílí. A i on, jak jinak, získal inženýrský diplom na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze. → čtěte více
	Vždycky se dá změnit směr Největší a nejtěžší zápasy svádíme sami se sebou. Když se mladý člověk, který už několik let věnoval humanitnímu vzdělání, najednou rozhodne, že půjde studovat chemii, určitě vyvolá ve svém okolí i sám v sobě spoustu pochybností a otázek. Zvládnu to? Bude mě to bavit a najdu v tom uspokojení? Ing. Eva Kujanová, v současné době manažerka kvality firmy Fjord Bohemia, prošla právě takovou cestou. A patří k těm absolventům v naší rubrice, jejichž úspěch je dosažitelný a s nadsázkou řečeno hmatatelný. → čtěte více
	Sládkovi z Budvaru se splnil sen Budvar nebo Prazdroj? Nebudu se stavět do tábora ani jedné značky, podstatné ovšem je, že vrchní sládci obou našich nejslavnějších pivovarů jsou absolventy VŠCHT Praha. V Budějovicích má sice inženýr Adam Brož na své vizitce napsáno „výrobně-technický ředitel“, ale že je pěkně postaru vrchním sládkem, zjistí třeba každý návštěvník přilehlé pivovarské restaurace. Jeho podpis s podtitulem „vrchní sládek“ spatří lační návštěvníci hned na první stránce jídelního lístku. → čtěte více
	Stupně úspěchu Znovu jsem se o tom přesvědčila při setkání s inženýrkou Soňou Rovnaníkovou z pekárenské firmy Kontinua v Brandýse nad Labem: Absolvent VŠCHT Praha je člověk připravený dělat ve svém oboru i nad jeho rámec spoustu věcí – pokud má chuť, elán a snahu učit se nové věci. Podobný začátek příběhu už jsem mezi absolventy jednou slyšela – adeptce na místo ve firmě nabídli pro začátek práci v laboratoři. Je fakt, že ještě neexistovala, takže se začínalo s hadrem a koštětem… → čtěte více
	Od vody k vínu Původně jsem předpokládala, že si budeme povídat hlavně o víně, protože Ing. Miroslav Volařík je nositelem prestižního titulu Vinař roku 2011. Jenže je také odborník na čištění odpadních vod, dlouhá léta pracoval v bratislavském Slovnaftu, budoval odsolovací zařízení v Emirátech, pak měl obchodní firmy, patří mu hotely v Mikulově. A jak říká tento absolvent VŠCHT Praha, každá etapa života ho nějak obohatila. → čtěte více
	Za volantem veteránů Drobná, s velkýma očima, drobnými pihami a kudrnatými rezavými vlasy – být o dvacet centimetrů vyšší, určitě mohla ještě před pár lety dělat modelku. Jak si tahle štíhlá paní působící neuvěřitelně křehkým dojmem dokáže zjednat respekt v oboru, který je od svých počátků přímo zaslíben chlapům – v automobilovém průmyslu? Inženýrka Eva Ticová, MBA je šéfrestaurátorkou v Muzeu Škoda v Mladé Boleslavi a samozřejmě také absolventkou VŠCHT Praha. → čtěte více
	Náhradní díly pro naše těla Ing. Vladimír Stoy, CSc. pracoval u Wichterleho, na konci sedmdesátých let emigroval, prosadil se v USA a po letech se vrátil domů. Jeho podnik dnes úspěšně konkuruje světovým firmám s rozpočty na výzkum (v dolarech) nesrovnatelnými s těmi jeho (v korunách). Na otázku, co potřebuje člověk, aby se prosadil ve světě, odpovídá dost neočekávaně: „Optimismus.“ → čtěte více
	Chceme být první na světě Ing. Tomáš Němec, Česká gumárenská společnost VŠCHT Praha byla pro něj po maturitě východiskem z nouze. Nedostal se na medicínu a ze všech možností, které přicházely v úvahu, vyšla nakonec chemie. Plánoval na rok, pak to chtěl zkusit znovu na medicínu. Jenže zůstal. Zda díky tomu, že mu škola umožňovala věnovat se lyžování a dalším sportovním aktivitám, nebo proto, že tady, jak říká „potkal prima lidi“, těžko dnes říct. „Ale nelitoval jsem, zvlášť když vidím, co se dneska děje ve zdravotnictví, ale možná bych už měl nějaký holding – nemocnici,“ dodává se smíchem. → čtěte více
	Proč sládek vaří kolu? I když člověk dělá první zkoušku na VŠCHT Praha na potřetí („…pochyboval jsem o tom, co tu vlastně dělám“), neznamená to, že by školu nakonec nemohl dokončit jako vynikající student. Inženýr Jiří Pražan, dnes jeden z lidí, kteří stojí ve vrcholovém managementu společnosti Coca-Cola Česká republika a také prezident Svazu výrobců nealkoholických nápojů, takovým příkladem je. Ale cestu k jednomu z nejoblíbenějších nápojů na světě začal nikoli od píky, ale od piva. → čtěte více
	Z Rakony do světa Po dlouhém domlouvání, rušení termínů i stanovování nových jsem nakonec stála v rakovnické vrátnici Procter&Gamble a proti mně od pohledu rázná plavovlasá žena. Firemní tričko dokládalo určité prvky firemní kultury, která je tu ostatně patrná na každém kroku po vyleštěných chodbách, provozech i chodnících. „Hygiena, bezpečnost provozu – to byly hlavní směry, samozřejmě kromě výrobních otázek, kudy se nový vlastník vydal,“ připomíná situaci před mnoha lety inženýrka Ledahudcová. → čtěte více
	Pokračovatel Heyrovského Málokterému člověku se v životě podaří posunout lidské vědění o kus dál. I na vědeckém poli mají takové štěstí pouze někteří. I když – dá se mluvit o štěstí? To přeci přeje připraveným… Současný místopředseda Akademie věd profesor Vladimír Mareček opustil bránu Vysoké školy chemicko-technologické s diplomem v ruce v létě 1967. Nebyl naivním absolventem, měl za sebou jednak rok práce v Léčivech, kam nastoupil po maturitě, ale v sobě hlavně zájem o chemii. Jistě formovaný otcem chemikem, ale od puberty i koníčky, kterými byly jednak elektronika a pak také chemie. → čtěte více
	Hlavně se člověk musí učit sám Když jsem se zmínila před lidmi z branže o setkání s dnešním generálním ředitelem a předsedou představenstva společnosti Paramo Ing. Milanem Kuncířem, zazněla na jeho adresu slova ocenění, někdy i obdivu. „To, co udělal v Polsku, bylo moc dobrý, ale určitě to neměl jednoduchý.“ „Strčit cizince na místo generálního ředitele, jako se mu to stalo v Polsku, to byl zvláštní tah, ale povedlo se. Nicméně pro něj to muselo být hodně náročné!“ To jsou jen dvě z poměrně shodných vyjádření. Proč se soustředí právě na nedávná necelá čtyři léta života tohoto absolventa VŠCHT Praha z roku 1984? Evidentně proto, že jeho výsledky vynikly. → čtěte více
	V laboratoři vybouchla, v životě ne Maminka Ing. Evy Štěpánkové vždycky říkávala, že kdyby si namluvila ševce, tak se stane ševcem. K chemii jí také přivedla láska ke klukovi, který byl fanda do chemie. Vztah sice nevydržel, ale láska k chemii zůstala na celý život. → čtěte více
	Motor: vědět víc než jiní Když se Aleš Černín rozhodoval, co jít studovat po maturitě, zvažoval mezi medicínou a chemií. Nakonec za něj rozhodly výsledky přijímacích zkoušek, které jej místo do Olomouce nasměrovaly do víru velkoměsta. Nejen, že v roce 1990 slibovala Praha pro Moraváka mnohem zajímavější život, ale hlavně vyhraněnost pro medicínu tak silná nebyla – chemie nebo farmacie, tohle byl směr, kam ho to přeci jen, jak říká, táhlo. A tak nastoupil na fakultu chemické technologie VŠCHT Praha. → čtěte více
	Rostu s firmou, říká ředitel Představit si v nažehleném generálním řediteli TTD cukrovarů a lihovarů Oldřichu Reinbergrovi pětadvacetiletého ctižádostivého inženýra, který byl schopen se s podřízeným prát, vyžaduje více než notnou dávku fantazie. „Když jsem kvůli lajdáckosti člověka musel zastavit výrobu a on se ještě smál a vůbec se neměl k tomu, aby to napravil, vjeli do mě všichni čerti. Došlo i na pěsti,“ vzpomíná na dva excesy ze začátků práce s lidmi dnešní šéf největšího cukrovarnického podniku v naší republice. „Práci s lidmi vás žádná škola nenaučí, je to nejtěžší, ale zároveň jedna z nejdůležitějších věcí v práci každého vedoucího pracovníka,“ říká poučen čtvrtstoletím praxe v různých řídících funkcích Oldřich Reinbergr. → čtěte více
	Osudy českého sklářství v jedné osobě „Byly lepší roky,“ konstatuje se stoickým klidem ředitel Moravských skláren Květná s.r.o. Ing. Jiří Tesař, ale je přesvědčený, že klinickou smrt už české sklářství překonalo. Kdybych soudila podle jeho osudu, pak bych mu dala za pravdu. V posledních deseti letech putoval republikou v řídících funkcích po sklářských firmách, v nichž bohužel po jeho nástupu pak za krátkou dobu majitelé „zavřeli krám“ nebo minimálně změnili výrobu. Ale před čtyřmi lety i on zakotvil a buduje slávu sklářství na Moravě. „Věřím, že české sklo má perspektivu a pokračování,“ řekl mi na úvod. → čtěte více
	S puncem poctivosti Existuje zlato bílé, červené, ba dokonce prý i zelené. Najdou se „šikulové“, kteří tenkou vrstvičkou kovu pozmění žluté zlato na bílé, dražší a zákazník až po pár měsících zjistí, že byl napálen. Je známo mnoho fíglů, které z lecčehos dokážou alespoň na krátký čas udělat to, co zákazník už dlouhá staletí žádá – kvalitní zlato. Ale tentokrát se naše setkání s předsedou Puncovního úřadu Ing. Martinem Novotným netočilo kolem zlata. I když v přeneseném smyslu slova… → čtěte více
	Osud jménem laboratoř „Chemie je živá. Znamená to, že i když se pracuje podle stejných postupů, výsledek nemusí být stejný. Pak se hledá příčina – ve hře mohou být třeba jiná čistota chemikálií, teplota místnosti a další faktory. Není nikdy prostor, že by se člověk nudil, je stále co optimalizovat, řešit – například když provoz má problém.“ Práce v chemické laboratoři přináší Ing. Heleně Kalové, vedoucí provozních laboratoří Kaučuku Kralupy, nyní Synthos Kralupy a.s., uspokojení i po téměř třech desetiletích mezi přístroji, zkumavkami, kádinkami, vzorkovnicemi s plynnými, kapalnými i pevnými látkami. → čtěte více
	Chemie umožňuje fascinující výzkum Nerada dělám rozhovor, aniž bych se s partnerem potkala, prostě bezprostřední kontakt považuji za velký přínos. Výjimka daná vzdáleností mezi Prahou a New Yorkem předčila mé očekávání. Ing. Petr Váchal, PhD, vedoucí automatické syntézy (Automated Synthesis and Purification), Merck Research Labs., Merck & Co., Rahway, New Jersey, USA byl jako partner po internetu povídavý, precizně formulující a určitě ne suchý (k tomu totiž psaný text svádí). Patří k těm absolventům naší školy, kteří se velmi dobře uplatnili v zahraničí. → čtěte více
	Generika zblízka Inženýr Jaroslav Píš patří k chemickým nadšencům. Jeho cesta k chemii jako životnímu oboru byla od puberty jasná a rovná dálnice bez zapeklitých křižovatek. Průmyslová škola v pražské Křemencově ulici v Praze mu dala základ, na kterém po absolvování Vysoké školy chemicko-technologické v Praze postavil úspěšnou kariéru. „Problém na vysoké? Neřekl bych, že jsem měl někdy nějaký zásadní problém. Červený diplom jsem sice neměl, ale asi mi k němu moc nechybělo. Průmyslovka nás na studium tady připravila dobře. Bylo to vidět zejména v prvních ročnících, protože jsme měli praxi z laboratoří a něco už jsme o chemii věděli. Přišlo nás z ‚Křemencárny‘ deset a až na jednu dívku jsme všichni úspěšně skončili,“ vzpomíná inženýr Píš (absolvent 1985). → čtěte více
	A pořád nahoru „Příprava pod tlakem, která na té škole byla, představovala propracovaný systém. Ti, kteří ho akceptovali a byli ochotni podstoupit náročnost školy a měli také schopnost analyticky myslet, byli připraveni vnímat souvislosti a přijmout to, co přicházelo po roce 1989 ze zahraničí. Mnozí jsme se potkali v letech 1992-93, kdy sem začaly přicházet první velké firmy – a narážely na určitá specifika východního bloku. Řada z nich si vybrala právě lidi z naší školy; velmi dobře se u nich uchytili, což jistě svědčí o kvalitě školní přípravy,“ říká na úvod našeho rozhovoru generální ředitel společnosti Trumf International s.r.o. Ing. Mojmír Mocek ve své nevelké kanceláři v Dolním Újezdu kousek od Olomouce. Na rozdíl od ostatních prostor firmy tu tak silně jako jinde nevoní ani pepř, oregano, česnek či paprika. Firma se totiž specializuje na výrobu kořenících směsí pro velkoodběratele. → čtete více
	Koroze s masarykovským šarmem Inženýr Vladimír Kučera (*1936) patří k mužům, kteří svým charismatem působí, ať mají na sobě sportovní bundu nebo bílý plášť. Málokdy máme dnes možnost setkat se s člověkem, z něhož noblesa i síla osobnosti v tom nejčistším smyslu slova takhle vyzařují. Syn tajemníka prvního i druhého českého prezidenta a předválečného velvyslance ve Švédsku svůj život věnoval, jak jeho žena v žertu říká, rezavým plechům, odborníci samozřejmě upřesní - korozi. Je – jak jinak - absolventem VŠCHT Praha a světově uznávaným odborníkem právě v tomto oboru. Rozhovor nám poskytl při nedávné návštěvě školy. → čtete více
	Byl jeden král, měl 4 dcery... ... napadla mě modifikace pohádky, když se inženýr Jiří Brat jen tak mezi řečí zmínil, že má 4 dcery ve věku od 14 do 6 let, což je prý sice krásné, ale občas náročné… Zatím jen pohádkové sudičky vědí, zda se některá z nich bude věnovat oboru, který si jejich otec evidentně zamiloval spolu s dalšími přírodními vědami už na základní škole. A protože od té doby změnil pouze dva zaměstnavatele – VŠCHT a Unilever, je jasné, že téhle lásce zůstává dodnes věrný. → čtete více
	Ing. Robert Kužela, MBA, neměl – jak sám říká – nikdy jednoznačnou představu, že bude ve svém profesním životě zastávat nějakou konkrétní pozici v předem zvolené oblasti. Určitě se díky tomu vyhnul řadě běžných zklamání a deziluzí. „Neměl jsem rád, jak se dneska říká ,velké výzvy‘, mě spíš lákalo to nepoznané, to, že mohu přenést zkušenosti, znalosti, využít je a zároveň se obohatit prací, kterou budu dělat,“ říká absolvent VŠCHT Praha. → čtete více
	Život je boj Život inženýrky Ilony Klímové, absolventky VŠCHT Praha a majitelky firmy Aspius, dovážející na náš trh prvotřídní maso, určitě není fádní. → čtete více
	Stavařina je přeci krásná chemie „Máme evropské normy snad i na zakřivení banánů či kulatost rajčat, řečeno s nadsázkou, ale nemáme evropskou normu na pitnou vodu. Snad nejpřísnější jsou u nás a v Británii a my musíme dneska sledovat nejen to, aby jim vyhovoval právě vyráběný beton na vodohospodářské stavby, ale i jeho zbytky, až se stavba po 80 až 100 letech zbourá. Aby neohrozil pitnou vodu,“ vypráví se zápalem inženýr Jan Gemrich, ředitel Výzkumného ústavu maltovin a tajemník Svazu výrobců cementu České republiky. → čtete více
	Všechno záleží na učiteli Inženýrka Drahomíra Rancová, ředitelka Gymnázia a Střední odborné školy v Rokycanech, je typem učitele, na kterého – pokud jste ho potkali – vzpomínáte celý život. Nadšenec pro chemii, neomezující své aktivity jen na ni. Rekreační sport (bývala žákovskou mistryní republiky v hodu diskem), zahrada, vnučka, vymýšlení aktivit pro žáky i učitele, vize školy do budoucna – to je v kostce šíře jejích aktivit. Měla jsem dojem, že takoví kantoři už snad ani nejsou… Samozřejmě je absolventkou VŠCHT Praha. → čtete více
	Uctívaná a milovaná chemie Myslím, že mnoho lidí bude se mnou souhlasit, když řeknu, že profesor Rudolf Zahradník je rozený rétor, navíc noblesní muž ze staré školy, ale především chemik tělem i duší. Jeho přednášky jsou zážitkem nejen pro mozek, ale i pro oko. Je mu 82 let a je živel. Když řekne, že je to už šedesát let, co byl na chodbách VŠCHT Praha jako doma, člověku zatrne, jak čas letí. Dodnes o téhle budově hovoří jako o obdivované a milované ženě – je prý omamně krásná. A myslím, že mu i smyslně voní. → čtete více
	Sklo jako osud „Manžel dostal za následky úrazu 25 tisíc korun, k tomu jsem prodali našeho favorita a postavili jsme si před garáží první pícku na 40 kilo skla,“ vzpomíná na začátky sklářského podnikání spolumajitelka dnešní sklárny Glasstar v Nenačovicích nedaleko středočeské Loděnice Romana Starová. → čtete více
	Nakažlivé nadšení Inženýrka Zita Valentová, která učí chemii na Křemencárně, jak se familiérně říká chemické průmyslovce v Praze, je svá. Hledal-li by někdo prototyp zapálené chemikářky, pak je tato absolventka VŠCHT Praha opravdu tou správnou osobou. Prázdniny – neprázdniny, hned po našem setkání spěchala do své školy, kde už na ni čekali žáci. Mířila s nimi – jak jinak – do laboratoře. → čtěte více
	Pivo je nejprozkoumanější nápoj Ing. Jiří Čulík, CSc., technický vedoucí akreditované zkušební laboratoře Výzkumného ústavu pivovarského a sladařského v Praze, na otázku, zda je v pivu ještě něco, co nevíme, odpovídá filosoficky, že ano. Že čím víc toho člověk ví, tím víc chápe, že toho ještě spoustu neví. → čtěte více
	Odhaluje tajemství chemie Karel Ulbrich se celý život věnuje jednomu z mediálně nejpřitažlivějších témat – výzkumu léčby rakoviny. A přesto jeho jméno na titulních stránkách novin nenajdeme… Bude to asi tím, že slavnější jsou v dnešní době spíš ti, kteří dělají humbuk, než ti, kteří dosahují vědeckých úspěchů a těší se uznání v odborných kruzích. Má na svém kontě 35 patentů, jeho práce byly od roku 1980 citovány více jak 3000x (podle SCI), v renomovaných mezinárodních časopisech publikoval více než 240 původních vědeckých prací především v oblasti hydrofilních polymerů pro biolékařské aplikace. Profesor Ing. Karel Ulbrich, DrSc., pracuje v Ústavu makromolekulární chemie Akademie věd v Praze a je samozřejmě naším absolventem. → čtěte více
	Život s pesticidy Josef Seifert je profesorem biochemie na univerzitě v Honolulu, USA. Patří k mimořádným osobnostem ve svém oboru a tedy k těm, na jejichž úspěchy je naše škola hrdá. Od 70. let působí v USA, nicméně v posledních letech se pravidelně do Čech vrací, přednáší tu… → čtěte více
	Bez přírodních věd není možná záchrana památek Desky Království českého, zápisy stavovských soudů nebo soudní spis z procesu s Miladou Horákovou – i tyhle historické dokumenty držel v ruce a velmi ho oslovily. „Ale každý dokument má svou historii, jak ty středověké, tak ty novodobé, všechny jsou zajímavé, netroufnu si říct, který je ten nej,“ říká zamyšleně Dr. Ing. Michal Ďurovič, vedoucí Oddělení péče o fyzický stav archiválií Národního archivu, absolvent fakulty chemické technologie VŠCHT Praha. → čtěte více
	Práce chemika ovlivňuje životy druhých Absolvent Fakulty chemické technologie VŠCHT Praha prof. Ing. Jan Genzer, Ph.D. je v současné době profesorem Severokarolinské státní university v USA. Patří k významným vědeckým osobnostem svého oboru, je nositelem řady ocenění, mj. získal Cenu národní nadace pro vědu za mimořádnou kreativitu nebo Medaili Americké fyzikální společnosti. V současné době pracuje prof. Ing. Jan Genzer, PhD. na této univerzitě v oddělení chemického a biomolekulárního inženýrství. → čtěte více
	Od vůní k etice Profesor Vladimír Pliška se do Prahy vrací rád. Každý rok tu anglicky přednáší na speciálním kurzu pro studenty VŠCHT. Do této své aktivity angažoval i další kolegy z curyšské Vysoké školy technické (ETH). Získal tak zajímavou možnost porovnávat zdatnost a úroveň studentů, kteří se hlásí do jeho kurzů už osmnáct let. → čtěte více
	Autor pití pro chemiky – a nejen pro ně V Prádle, malé obci kousek od Nepomuka na Plzeňsku, je snad nejvíc palíren u nás v přepočtu na počet obyvatel. „Víc je jich prý jenom v Mexiku, kde se všude pálí tequilla, tady máme tři,“ uvádí mě do místního koloritu majitel likérky - společnosti Jenčík a dcery, inženýr Petr Jenčík, samozřejmě absolvent VŠCHT Praha. → čtěte více
	Věda je dřina i potěšení Studovali u nás, pak se vydali do světa a dosáhli tam vynikajících výsledků i prestižního postavení – i takové osudy mají naši absolventi. A nejde jenom o emigranty, kteří opustili republiku z různých, hlavně politických důvodů před rokem 1989. Ještě před vstupem do EU, ale i po něm zamířili do zahraničí buď na vysoké školy nebo do firem mnozí lidé s diplomem VŠCHT. Příkladem je i profesor univerzity v Glasgowě Ing. Pavel Kočovský, DSc. → čtěte více
	Milníky Ondřeje Beneše Ondřej Beneš patří k lidem, kteří velmi pečlivě zvažují – slova, rozhodnutí, činy a přitom jim v žádném případě nechybí rozhodnost. Úsměv, který by se dal nazvat i něžným, se v průběhu našeho rozhovoru objevil na jeho tváři jednou – když vzpomínal na svá studentská léta na VŠCHT Praha. Dlouho jsem nepotkala člověka tak viditelně cílevědomého, nesmírně vzdělaného, precizně formulujícího – jak věty, tak svou životní cestu a jednotlivé kroky na ní… → čtěte více
	Óda na život s chemií Energická, chytrá, šikovná, vtipná, půvabná – ještě řadu kladných přívlastků bych určitě našla a hodily by se ke generální ředitelce české pobočky firmy Danisco ve Smiřicích. Ing. Blanka Valušová je samozřejmě také úspěšnou absolventkou VŠCHT Praha. → čtěte více
	Štěstí přeje připraveným Inženýr David Vejtruba měl při nastartování kariéry jistě určitou výhodu. Studium na VŠCHT Praha končil v polovině devadesátých let. Do Česka tehdy přicházely zahraniční firmy a hledaly mladé, vzdělané lidi ochotné na sobě dál pracovat. Do jisté míry to uznává, ale zároveň říká: „Doba prostě přeje připraveným.“ Tvrdí, že o první místo by se měli studenti zajímat nejpozději po třetím ročníku, tedy po skončení bakalářského studia. → čtěte více
	Krásný svět vědy a fantazie Inženýrka Lenka Průšová, vývojářka největší české kosmetické firmy RYOR, je živel. Myslím, že si s majitelkou firmy inženýrkou Evou Štěpánkovou, také naší absolventkou, musí velmi dobře rozumět. → čtěte více

	Příjezd a ubytování
18:00	Setkání a návštěva advetní Prahy

8:30	Registrace + občerstvení
9:00	Oficiální zahájení, představení VŠCHT Praha
9:30	Your SWOT INTRODUCTION, společná diskuze
11:00	Přednáška - Ing. Markéta Raková, Ph.D. - Uplatnění absolventů, očekáváních a střetu s realitou
12:00	Online vstup Diana Aguiar Vieira, PhD - ICARE Alumni**
13:00	Oběd (U Pětníka)
14:00	Káva, občerstvení
14:30	Přednáška - Viktoriia Mykolaivna Romanenko (Head of the Alumni Employment Department of NUFT in Ukraine, to 2021) - Advantages of cooperation between education and business. Ways to involve students and graduates in business activities relevant to their studies and future
15:30	Přednáška - Anna Ničová - Mentoring (PKC VŠCHT Praha)
16:00	HMCH - exkluzivní popularizační projekt VŠCHT Praha
17:00	Exkurze po VŠCHT a dejvickém kampusu - Ukázka mineralogických sbírek VŠCHT Praha, NTK
18:00	Raut & networking - společný program

8:30	Sraz + občerstvení
9:00	Hlavní přednáška/worshop - The Alumni way by Dr. Maria Gallo (AJ)*
12:30	Společná diskuze, shrnutí SWOT + Občerstvení
14:00	Oficiální zakončení

ON-LINE registrace

Korespondenční registrace

V případě problémů

Zpracování osobních údajů

Alumni klub pro své členy připravuje pravidelný newsletter!

Klub Alumni pro všechny absolventy VŠCHT Praha

S předsedou Akademie věd o slivovici i české vědě

Život s pivem

Umění je rozhodnout se

Nechme dokumenty stárnout

Naše pivo je lepší než dřív

Vždycky se dá změnit směr

Sládkovi z Budvaru se splnil sen

Stupně úspěchu

Od vody k vínu

Za volantem veteránů

Náhradní díly pro naše těla

Chceme být první na světě

Proč sládek vaří kolu?

Z Rakony do světa

Pokračovatel Heyrovského

Hlavně se člověk musí učit sám

V laboratoři vybouchla, v životě ne

Motor: vědět víc než jiní

Rostu s firmou, říká ředitel

Osudy českého sklářství v jedné osobě

S puncem poctivosti

Osud jménem laboratoř

Chemie umožňuje fascinující výzkum

Generika zblízka

A pořád nahoru

Koroze s masarykovským šarmem

Byl jeden král, měl 4 dcery...

Život je boj

Stavařina je přeci krásná chemie

Všechno záleží na učiteli

Uctívaná a milovaná chemie

Sklo jako osud

Nakažlivé nadšení

Pivo je nejprozkoumanější nápoj

Odhaluje tajemství chemie

Život s pesticidy

Bez přírodních věd není možná záchrana památek

Práce chemika ovlivňuje životy druhých

Od vůní k etice

Autor pití pro chemiky – a nejen pro ně

Věda je dřina i potěšení

Milníky Ondřeje Beneše

Óda na život s chemií

Štěstí přeje připraveným

Krásný svět vědy a fantazie

Vážení zástupci Alumni center, přátelé a příznivci,

srdečně vás zveme na společné Mezinárodní setkání konané 30. 11. - 2. 12. 2022. Je nám ctí vás přivítat na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze.

Místo konání: Zikova Ulice: 1. patro - Číslo dveří: B2319

Nutné kroky:

Program:

Středa, 30. 11. 2022

Čtvrtek, 1. 12. 2022

Pátek, 2. 12. 2022

Těšíme se!

DATA

srdečně vás zveme na společné Mezinárodní setkání konané 30. 11. - 2. 12. 2022.
Je nám ctí vás přivítat na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze.