Ing. Miroslav Volařík

Inženýr Volařík je příkladem člověka, který do puntíku odráží rčení, že absolvent VŠCHT Praha se uplatní v řadě oborů – pokud chce, touží se učit nové věci a nebojí se sem tam otočit svůj život i o 180 stupňů. Důkazem budiž fakt, že vínem se začal inženýr Volařík zabývat naplno až v roce 2008. A to se ještě pár let poté věnoval své další obchodní firmě. Až poslední dva roky působí jako špičkový vinař na „plný úvazek“.

 

Sbírali jsme relativně pozdě. Ryzlinky dokonce strašně pozdě. Většinu vinic máme v okolí Pálavy a letos tam podmínky pro dozrávání hroznů nebyly dobré. Hrozny byly kyselé a fyziologicky nezralé. Poslední jsme sbírali vlašské ryzlinky, v naší produkci dominantní, až 15. prosince. Příroda si s námi pohrává, záleží, jak se přizpůsobíme. Každý rok je jiný, nedají se nastavit nějaké standardní podmínky, aby si člověk mohl říci, teď to uděláme takhle a tento pracovní a technologický postup bude platit trvale. Vletí do toho nemoci, nedostatek sluníčka a všechno je jinak. Pro nás, Slováky i Rakušany v severních vinařských oblastech to není jednoduché. Ano, úroda je letos menší, nedá se nic dělat. Při trpělivosti se však i v takovém roce dají udělat dobrá vína. Zrovna včera jsme koštovali, vypadá to slibně.

 

Rodiče přišli do Sudet, do oblasti Pálavy až po druhé světové válce. Měli štěstí, protože k přiděleným pár hektarům půdy včetně vinic získali za sousedy německou rodinu Schulzových. Během dvou let, než byli odsunuti, stačili tatínka zasvětit do pěstování a výroby vína. Slibně se rozvíjející hospodářství ale nemělo po odsunu Schulzových do Německa dlouhého trvání, po únoru 1948 přišel tatínek o své hektary a tím byl vlastně předurčen další život rodiny. 

 

Po základce jsem šel na chemickou průmyslovku do Brna, chemie mě bavila. Vysokou školu jsem ale začal studovat na Slovensku, po všeobecném studiu jsme se museli rozhodnout, jakou specializaci chceme studovat, rozhodl jsem se kvůli oboru přejít do Prahy. V Bratislavě slibovali, že otevřou katedru ochrany životního prostředí a technologie vody. Neotevřeli a nakonec řekli, že když to chceme studovat, ať jdeme do Prahy. Přestoupil jsem a nelitoval. Úroveň VŠCHT byla obdivuhodná. Praha pro mě byla balzám díky obrovské odborné erudovanosti zdejších vyučujících. Grau, Pitter, Sládečková, Zábranská, Sládeček – to byli chytří lidé, kteří nám pak v praxi šíleně pomáhali.

Ale koho bych chtěl zvlášť vyzdvihnout, byl „odborný asistent“Ing. Jan Chudoba. Ve Slovnaftu, kde jsem pracoval, jsem byl jediný v provozu a později na odboru životního prostředí se specializací technologie vody a ochrana životního prostředí. Pokud jsme potřebovali pomoc, konzultovali jsme jedině s ním. Měl tady ve škole dole laboratoř, v ní postavené modely, neustále kolem toho pobíhal. Na biologické čištění odpadových vod nebylo lepšího odborníka nejen v republice, ale myslím, v celé střední Evropě. 

 

Byl od nás z Mikulova nejblíž – 120 kilometrů a s mým „kádrovým profilem“ nebylo vhodné zůstat doma na Břeclavsku. Známí mých rodičů radili být trochu „v závětří“, kde na mne nebude tak vidět. Slovnaft měl tehdy 12 000 zaměstnanců a budoval se ohromný rafinérsko-petrochemický komplex. Tehdejší generální ředitel si potrpěl na to, aby absolvent po škole prošel vším. Začínal jsem v provozu, pak jsem dělal mistra – denního i směnového, pak technologa, vedoucího výroby… Slováci měli výhodu, že když se Slovnaft rozšiřoval, na Slovensko šla spousta peněz. Měli jsme prvotřídní technologie, na světové úrovni. Dokonce jsme měli i vyšší platy než třeba v partnerském Litvínově. Tam měli čističku postavenou snad za Hitlera, my v Bratislavě supermoderní MCHB ČOV s kapacitou 1m3/sec, kterou jsem budoval, s dodavatelem technologie japonskou firmou Kurita Water Industry uváděl do provozu a jako hlavní technolog řídil provoz několik let. Byla to obrovská zkušenost. Byl jsem součástí týmu, který uváděl do provozu většinu ekologických projektů ve Slovnaftu: odsíření, hydraulickou ochranu podzemních vod, odlučovače olejů. Byla to velmi zajímavá práce, která mě naplňovala a vytvářela prostor pro hlubší spolupráci s fakultou technologie vody VŠCHT Praha.

Naučil jsem se slovensky, i když ze začátku jsem v denních zápisech dělal pořád chyby, a kolegové se mi smáli. Vlastně dodnes, i když už jsem dlouho pryč, se mně obě řeči pletou… I tehdy jsem jezdil s rodinou téměř každý víkend domů na Moravu. Pomáhat rodičům se vším, ale hlavně s vinohradem. Vinař tehdy mohl mít maximálně 10 arů vinice a 10 arů pole jako soukromník. Všichni se toho drželi a sázeli víno, kde se dalo – v zahradách, i na místech, kam víno nepatří. Cílilo se hlavně na množství, na kvalitu se moc nehledělo. V té době jsem vyráběl každý rok víno, vozil si ho do Bratislavy, nepotřeboval jsem jiné…

 

Revoluční vlna mě ve Slovnaftu vynesla hodně vysoko. Do té doby jsem měl postup nějak zablokovaný, netušil jsem proč. Táhlo se to se mnou už od vysoké školy, vlastně už na základce jsem měl nálepku „syn kulaka“. Jako děti jsme to moc nevnímaly, až v zaměstnání při schvalování do vyšších pozic v pracovním postupu se tento „defekt“projevil. A tak když jsme po revoluci mohli nahlédnout do svých kádrových materiálů, čekal jsem, bůhvíco najdu – ale nic. 

Stal jsem se předsedou komise společenského dozoru. Měl jsem v ní lidi, kteří byli „za stara“ i „za nova“. Prověřovali jsme třeba technického náměstka. Byla velká sešlost (výkvět Slovnaftu) a před ní mi řada lidí říkala, že mu to musím nandat: Tak jsem ho masíroval, ale nikdo z těch, kteří mi předtím radili, se neozval. Mlčeli. Pak se sešla komise a stejně mě přehlasovali. A ještě mi vynadali, že jsem ho málo „zmáčkl“. Nemám na to náturu. Počítalo se se mnou, že budu řídit technický úsek, ale upřímně jsem se toho děsil, ne z pohledu odborného, ale personálního. 

 

Ne, běh událostí začátkem roku 1990 byl hektický. Moje žena náhodou koupila při nějaké návštěvě v Rakousku deník Kurier. A tam jsem objevil inzerát, že solnohradská firma Aqua Engineering hledá odborníky na technologii vody. S kolegou jsme odepsali a oni nás kupodivu pozvali do Salcburku na pohovory. Trvalo to celý den, jednalo se v angličtině a němčině a večer jsme se s kolegou shodli, že nás zavolali, aby si z nás udělali srandu. Dali nám ještě peníze na benzín, ale za týden k našemu překvapení přišel dopis, že máme nastoupit. 1. května jsem se hlásil v Salcburku. Byl to obrovský krok do neznáma, ale i splnění životního snu pracovat v zahraničí. Ovšem kdybych byl zůstal doma, zřejmě jsem byl ve skupině, která za fantastických podmínek získala do svých rukou Slovnaft… Na druhou stranu, zkušenost z venku je k nezaplacení.

 

Poslali mě do Emirátů, do Abú´Zabí, kde firma získala projekty na výrobu pitné vody z mořské vody pomocí reverzní osmózy. Největší problém jsem měl s angličtinou a také se znalostí prostředí. Když jsem zjišťoval informace o SAE na klinice „cudzokrajných chorob“ v Bratislavě, tak jsem byl přinejmenším řádně vystrašený, do jak nebezpečného prostředí jedu. Když jsem se opatrně vyptával svých kolegů v Salcburku, tak se na mě nechápavě dívali a až potom mi řekli, že to je jak v USA, jenom o 15 st. C více.

 I když jsem prošel jazykovou přípravou ještě ve Slovnaftu, neuměl jsem se moc dobře vyjadřovat a byl jsem kvůli tomu pod obrovským tlakem. Mezinárodní kolektiv – Francouzi, Italové, Němci, Rakušané, Američané, Angličané nás zpočátku opravdu považovali za opičáky, co slezli z palmy. A když jsem jim vysvětloval vliv přílivu a odlivu na výkon čerpadla, dívali se na mě skrz prsty, co je bude člověk z Československa poučovat.

Zvládl jsem angličtinu, získal zkušeností s náběhem a provozem odsolovacích zařízení a bylo líp. Prosadil jsem se paradoxně hlavně poté, když Husajn vtrhl do Kuvajtu v roce 1990. OSN mu dala podmínku, že do ledna příštího roku musí Kuvajt opustit, a Američané v lednu 1991 začali bombardovat Irák. Objevila se dezinformace, že Saddám vyhrává, že na průmyslový komplex v blízkosti katarských hranic, v němž jsme stavěli odsolovačku, bude střílet rakety. Dostali jsme půl hodiny na odjezd. Sbalili jsme a jeli přes celé Emiráty až na břeh Indického oceánu, kde jsme byli z dosahu raket Scuds, měli jsme strach. Každá ambasáda se okamžitě postarala o své lidi, posadili je do zvláštních letadel a odletěli. Jediný já jsem nevěděl, co bude dál, naše ambasáda nereagovala. Když se za pár dnů situace uklidnila a my se vrátili, bylo třeba pracovat dál a nebylo s kým. Majitel firmy přišel a co prý budeme dělat. Navrhl jsem, že si sestavím náběhový tým a všechny projekty řádně a podle harmonogramu dokončím. Zavolal jsem si lidi ze Slovnaftu, zaškolil jsem je a v projektech jsme úspěšně pokračovali. Když se ti všichni Angličané a Italové chtěli vrátit, měli smůlu, jejich místa už byla obsazená, ale hlavně nedostali víza, protože opustili SAE neoficiálně…

Zůstal jsem tam do roku 1992, pak jsem se musel rozhodnout, zda chci pracovat na podobných projektech v zahraničí nebo se vrátit. Děti dorůstaly, dělila se republika, tatínek byl nemocný, rozhodl jsem se pro návrat.

Ne, nebylo jasné, jak to po rozdělení státu bude. Přestěhovali jsme se z Bratislavy na Moravu. Založil jsem firmu, využil kontakty ze zahraničí a jazykové znalosti a začal prodávat potiskovací technologie, později jsem vedl dvě obchodní firmy, začal podnikat v hotelnictví, v Mikulově jsme postavili tři hotely. Byl jsem úspěšný, i když v první polovině devadesátých let byla děsná doba.  Státní podniky třeba nakupovaly zboží, které vůbec nepotřebovaly, jen aby získali určití lidé provize. Neplatilo se, celé týdny jsme jezdili po republice a vymáhali peníze. Ale zvládli jsme to.

 

Požádal jsem o vrácení pozemků, byly s tím tahanice, nájemci, bývalá JZD nechtěly pozemky a hlavně vinice vydat, prý až bude po pozemkové úpravě. Začal jsem se zajímat o vlastnické vztahy, studoval pozemkové mapy, a potom začal kupovat sousední pozemky kolem našich „nevydatelných“. Pak jsem přišel na úřad znovu a dosáhl svého. Postupně jsem cíleně dokupoval vytipované polohy a výsledkem je celková výměra 90 hektarů. Zjistil jsem, že víno a obchod se skvěle doplňují. Když pozvete na prezentaci nových technologických produktů technické ředitele, tak předají pozvánku nějakému referentovi, Když ale budete zvát na stejnou prezentaci a doplníte to degustací kvalitních a už známých vín, přijedou všichni pozvaní. 

 

Sledoval jsem vinařství pořád, vyrůstal jsem ve vinařském prostředí a stále se sem vracel. Znám třeba Ing. Josefa Peřinu, vynikajícího odborníka v oboru. Někdy koncem 70. let začal u nás mluvit o pálavských vlašácích a hlavně o zralosti hroznů. U nás to bylo odnepaměti tak, že 10. října se řeklo „mosi sa sbírat“ a všichni šli sklízet bez ohledu na to, zda bylo víno zralé nebo ne. Pan Peřina nesklízel a lidé o něm říkali, že se zbláznil, že vinohradnictví a vinařství vůbec nerozumí. Pak když sklízel, přivezl hrozny zralé napadené ušlechtilou plísní Botrytis. A když udělal víno, tak nás „křupany“ pozval a my pochopili, jak se vína mají dělat. Byl vizionář, dnes už bohužel dělá jen poradce, je to velká škoda pro moravské vinařství, že se nevyužívá jeho obrovský potenciál zkušeností a znalostí.

 

Celé mládí jsem pil špatná, nekvalitní vína, která odpovídala tehdejším možnostem. Pokud jsem chtěl vinařství postavit na kvalitních vínech, nemohl jsem ze sebe dělat odborníka, musel jsem najít lidi, kteří odpovídali novým podmínkám, využít jejich odbornost a zkušenost. Což se mi podařilo. Hlavního technologa jsem nenašel náhodou; když mu bylo tak 18 a dozvěděl se, že uvažuji o založení vinařství, tak se hlásil, že u mě jednou zakotví. Známe se, protože oba pocházíme z Dolních Dunajovic a já se kamarádil s jeho pradědou a dědou. Pak zmizel do Německa, sbíral zkušenosti i v různých vinařstvích na Moravě a najednou se objevil. Já v té době zrovna dostavěl budovu, měl jsem už nové technologie, na svou dobu opravdu špičku, a on byl volný. V roce 2008 jsme udělali první víno. Moje úloha byla dát dohromady lidi, kteří budou odvádět poctivou a odbornou práci. Kvalitní víno je vždy a jenom výsledkem práce všech lidí, kteří se podílí na dopěstování kvalitních hroznů a těch, kteří z hroznů dokáží vyrobit excelentní vína, v tomto případě je moje zásluha jenom okrajová.

 

To je těžká otázka, samozřejmě mám nejraději naše vína z Pálavy. Vlašské a rýnské ryzlinky, veltlíny Ze svých třeba z trati Železná, to jsou famózní vína. Když se nechají dozrát vína na Ořechové hoře, Březí, dají úžasné vlašské ryzlinky, které vyhrávají soutěže. Spojuje se tu kombinace podloží, dobré péče, mikroklimatu, takových poloh není u nás mnoho. Oceňuji každé víno, nemám s tím problém, ale tohle je pro mě špička. V zahraničí také nakupuju jako každý vinař. Loni jsem se v Piemonte ptal, kdy si mám koupené víno otevřít. Když mi řekli, že tak za 15 let, smál jsem se. Já to chci přeci taky okoštovat, za 15 let tu nemusím být. Ale taky jsem se při nákupu spálil, koupil jsem třeba v Toskánsku vína, nevypil jsem je hned a za rok už byla špatná.

 

Naše vinařství nemá dobré polohy na červená vína, v našich klimatických podmínkách vyrobit červená vína špičkové kvality je daleko složitější a počasí nenechá hrozny hodně vyzrát, I když lokality kolem Velkých Pavlovic nebo Dolních Kounic, Bořetic mají vetší předpoklady na dopěstování kvalitních červených hroznů. U nás proto vyrábíme z červených hroznů růžovky. Cílem každého vinaře je mít přeci kvalitní vína, tak jsme se soustředili jen na bílá. A lidé už si zvykli, že u nás koupí kvalitní bílá, a pro červená jedou jinam.