Ing. Petr Váchal, Ph.D.

Ohlédnete-li se, co považujete za největší přínos, který jste si ze školy odnesl?

Samozřejmě bezkonkurenčně největším kladem VŠCHT jsou lidé, kteří tam vyučují. Osobně si myslím, že jsem měl veliké štěstí na profesory, kteří mě učili – jak po stránce teoretické, tak i praktické. Jen abych jmenoval ty pro mne nejdůležitější: Prof. Jiří Svoboda, v jehož laboratoři jsem dělal na VŠCHT tři roky výzkum, se mi osobně věnoval tolik jako žádny šéf před a po něm, což mi umožnilo vytvořit si solidní základ organické synthézy. Prof. Svoboda je skvělý učitel a dodnes dobrý přítel. Samozřejmě že vděčím za mnohé i řadě dalších osobností: Prof. Ivan Stibor mne mimo jiné správně nasměroval při výběru školy, na kterou bych se měl přihlásit pro svoje Ph.D. a dokonce zorganizoval osobni setkání se dvěma profesory přímo v USA. K tomu přidejte řadu skvělých učitelů na katedře organické chemie jako profesoři František Liška, Jaroslav Paleček, a Dalimil Dvořák a vyjde vám přesně, proč je VŠCHT Praha skvělým místem ke studiu.

Chemie se dá studovat i na jiných VŠ, proč jste si vybral právě naši?
Od sedmé nebo osmé třídy základní školy, kdy jsme poprvé začali probírat chemii, mě fascinovala a chtěl ji studovat podrobně. V té době jsem prováděl v otcově garáži spoustu chemických experimentů, ne vždy zcela úspěšných, několikrát jsem garáž málem zapálil… Právě ta kombinace teoretických a experimentálních vědomostí mě vždy na chemii fascinovala. Bavila mě i na gymnáziu, chodil jsem do různých chemických kroužků, dělal chemické olympiády, apod. V maturitním ročníku už mi bylo jasné, že chci ve studiu chemie pokračovat, takže jsem se vlastně rozhodoval jen mezi školami ryze chemickými. VŠCHT Praha se mi jevila jako nejlepší varianta a navíc měla dva obory, které se mi velmi líbily: anorganická chemie a chemie restaurování památek. Samozřejmě, že jsem si nakonec nevybral ani jeden z nich, protože mě ve druhém ročníku naprosto uchvátila organická chemie, tu jsem si vybral jako zaměření a bylo rozhodnuto.

Stihl jste se při tom nadšení věnovat v době studia i něčemu jinému? 
Samozřejmě, spoustě věcí. Vždycky jsme například s manželkou rádi lyžovali. V době studia na VŠCHT jsem spolupracoval s jednou cestovní kanceláří - udělal jsem každý zimní semestr většinu zkoušek v předtermínu a tak jsem jako průvodce lyžařských zájezdů jezdil na měsíc až dva do italských Dolomit - skvělé lyžování a důležitý příjem v době studia.

Jaká byla Vaše profesní cesta po absolutoriu, co jste považoval za nedostatek, naopak - s čím jste se díky studiu dobře vyrovnával?
Promoval jsem v červnu 1998 a v červenci jsem už laboroval na Harvardu (Cambridge, MA) ve skupině prof. Jacobsena, kde jsem dělal v rámci Ph.D. studia výzkum na enantioselektivní Streckerově reakci katalyzované deriváty močoviny a thiomočoviny – moje studium bylo umožněno štědrým stipendiem Alfreda Badera. Pár dní po obhájení disertace (březen 2003) jsem začal pracovat v Mercku v oddělení medicinální chemie, kde jsem zaměstnán dodnes. VŠCHT pro mě měla obrovskou výhodu v tom, ze už jako student VŠ jsem měl možnost pracovat na skutečném výzkumu pod vedením velmi zkušených vědců - prof. Svoboda mi osobně ukazoval řadu laboratorních technik a věnoval mi spoustu času - to je výhoda, kterou například mnoho velkých universit v USA nemá: v USA dělají většinu výzkumu Ph.D. studenti a postdoci a je velice výjimečné, aby studenti VŠ pracovali na skutečném projektu. Pokud se tak náhodou stane, pracují VŠ studenti s jedním Ph.D. studentem či postdocem, ale rozhodně se jim nevěnuje sám profesor. Když jsem přišel na Harvard, považoval jsem tuto zkušenost z VŠCHT za velkou výhodu, protože jsem znal laboratorní techniky na úrovni zkušených Ph.D. studentů - to mi pomohlo se v laboratoři rychle zorientovat a do značné míry mi to pomohlo překlenout začátek, kdy moje angličtina nebyla příliš dobrá. Jedna z věcí, na které jsem si naopak musel nově zvyknout, byl individuální způsob studia i v rámci oficiálních kurzů: člověk se na Harvardu učí víceméně z přednášek a samostudiem v knihovně (žádná skripta jako na VŠCHT). Navíc to, že je něco napsáno v nějaké knize, ještě neznamená, že je to správně - vše je diskutováno a zpochybňováno a ke správné odpovědi se musí dojít a obhájit ji - kritické hodnocení publikované práce je podstatná součást studia. Pamatuju si, že v jednom ze svých prvních testů na Harvardu jsem odpověděl všechny otázky přesně tak, jak byly popsány v literatuře a měl jsem to úplně špatně. Zpětně samozřejmě tuto lekci oceňuji, literatura byla překonaná a já jsem na to měl přijít.  
   
Pracujete v zahraniční firmě, máte možnost srovnání – jak to hodnotíte i z tohoto pohledu? Je práce v zahraniční firmě zásadně odlišná? Pokud ano – v čem? 
Je pro mne těžké exaktně srovnávat práci v zahraniční firmě s prací ve firmě v ČR, protože jsem v ČR nikdy ve firmě nepracoval. Řekl bych ale, že obecně je tempo práce v USA ve srovnání s Evropou o něco rychlejší. Vztahuje se to i na studium, o kterém jsme už částečně hovořili - během Ph.D. studia jsem například čtyři roky pracoval 70-80 hodin týdně. Samozřejmě, že dnes už nepracuji o víkendech a ani po večerech, ale i tak je práce během dne velmi intenzivní. Každý se s tímto tlakem vyrovnává jinak: mně například velmi pomáhá rodina - práce zůstává v práci, doma nepracuji. S manželkou jsme také vždy velmi rádi cestovali - dokonce i během Ph.D. studia jsme každý rok několik týdnů někam odjeli. Naše dcera cestuje také ráda a tak trávíme veškeré volno buď návštěvou rodičů v ČR anebo cestováním do exotických míst a poznáváním nových kultur a lidí. Rádi sportujeme, máme rádi dobrá jídla, můj koníček je vaření - to je obvykle jediný pokus dne, který se podaří. Dalším rozdílem mezi USA a Evropou je obrovská diversita lidi okolo nás - jak v zaměstnání tak mimo; to je samozřejmě umocněno tím, že bydlíme 20 minut od New York City -  je možné potkat lidi prakticky odkudkoliv, což velmi obohacuje náš život. V tom jsou bydlení a práce v blízkosti New Yorku nesrovnatelné s čímkoliv, co jsme my osobně při svém cestování viděli. Vím, že se v Evropě mnoho změnilo za těch 12 let, co bydlíme tady, ale když jsme v roce 1998 odjížděli, být z východní Evropy bylo na „starém kontinentě“ stigma pro řadu firem a universit a do značné míry limitovalo možnosti kariery. Tady je to opravdu jiné: nikoho nezajímá, odkud člověk je, ale co umí.

Čím se konkrétně zabýváte?
Momentálně mám na starosti oddělení, které se jmenuje 'Automatická synthéza a čištění' (Automated Synthesis and Purification) - v podstatě mám ve skupině lidi, kteří se specializují na reakce, které se dají dělat paralelně a automatizovat od začátku do konce. Náš tým spolupracuje na všech medicinálních projektech v Merck Rahway, New Jersey. Jedná se o projekty v oblastech metabolického syndromu (především cukrovka a obezita) a kardiovaskulárních chorob. Dříve jsem pracoval na několika individuálních programech zaměřených na vývoj látek potlačujících imunitu pro pacienty po transplantaci orgánů, látky na osteoporózu, na obezitu a na akutní a chronickou anemii.

Proč si myslíte, že dnes není takový zájem o technické obory, o chemii speciálně?
Je to celosvětový trend - komplexní kombinace mnoha faktorů. Myslím si, že exaktní obory jsou těžší než obory ekonomické a humanitní a navíc vyžadují intenzivnější a delší přípravu - typicky Ph.D. - pokud chce člověk opravdu dělat špičkový výzkum. Zda se mi, že mladí lidé dnes vidí, že se peníze dají vydělat snadněji v oborech ekonomických a jdou tak cestou nejmenšího odporu. Já jsem si chemii vybral, protože ji považuji za velmi kreativní obor umožňující fascinující výzkum. Večer máte nějaký nápad a vymyslíte, jak by se dal testovat, a druhý den jdete do laboratoře a uděláte příslušný experiment, jen abyste většinou zjistili, že váš nápad byl úplná pitomost - ale někdy to funguje a vy objevíte něco, co ještě nikdo nikdy před vámi neudělal a to je super pocit. Samozřejmě, že to je možné dělat v řadě oborů, ale medicinální chemie má tu výhodu, že takový nový objev, pokud se později stane lékem, může pozitivně změnit život mnoha lidí. Vzhledem ke stupňujícím se globálním problémům, kterým dnes lidstvo čelí, včetně epidemií, nových chorob a stárnoucí populace v rozvinutých zemích, medicína a farmaceutický výzkum jsou podle mého názoru nepostradatelné. Nechci podceňovat humanitní a ekonomické obory. Jen doufám, že se exodus z exaktních věd zpomalí nebo dokonce otočí, protože budeme v budoucnu potřebovat více vědců, kteří budou schopni globálním problémům rozumět a řešit je - exaktně a dlouhodobě.

Ne každý ale má na to, aby se dal na dráhu vědce-výzkumníka. Co ti ostatní, kteří by chtěli jít do praxe? Nebudou – jako v mnoha jiných povoláních – deptáni každodenní rutinou? Co kdyby vám to bylo nevyšlo? Počítal jste i s touhle variantou a měl jste v rezervě „plán B“?
K tomu, co dnes dělám, vedla řada dílčích rozhodnutí, mnohé z nich jsem dělal jako relativně velmi mladý člověk - výhoda mládi je, že když je vám dvacet, všechno je možné a vůbec vás nenapadne, že by něco nešlo a že by měl být nějaký 'plán B'. Například, já se ve škole vždy učil německy; anglicky jsem se začal učit až poměrně těsně před tím, než jsem potřeboval složit zkoušky TOEFL a GRE, abych se vůbec mohl hlásit na univerzity v USA. Když jsme pak v roce 1998 přijeli do Bostonu, prvních několik měsíců jsem nikomu nerozuměl - ani ve škole, ani mimo školu - bylo to velmi zajímavé. Pamatuji si, že první, co jsem rozuměl asi po čtyřech týdnech jednoho kurzu bylo, že příští týden máme písemku. Přišel jsem domů a řekl manželce, aby začala balit, že asi brzo pojedeme zpátky do Prahy. Nakonec jsem ale ty zkoušky složil a tak jsme zase vybalili. 
Když jsem absolvoval VŠCHT, chtěl jsem dělat akademický výzkum. Během studia na Harvardu jsem dostal dvě stipendia z průmyslu (BMS a Lilly) a v jejich rámci jsem měl možnost navštívit několik farmaceutických výzkumných pracovišť. Uvědomil jsem si, že špičkový výzkum se dá dělat nejen v akademii, ale i v průmyslu. Když jsem se potom ke konci studia rozhodoval mezi akademickou dráhou a farmaceutickým výzkumem, chtěl jsem být v pozici, abych mohl bezprostředně pracovat na něčem, co potenciálně může zlepšit nebo i zachránit životy. Samozřejmě, že v každém povolání či 'praxi' existuje určité procento rutiny, to se nedá nic dělat, ale důležité je, že to, co člověk dělá, dává smysl, může pomoci lidem a baví ho to.