Ing. Lenka Průšová

Měla jste k medicíně odpor nebo nesnášela krev?
Chtěla jsem si cestu prošlapat sama, nechtěla jsem, aby někdo říkal, no jo, pan doktor/paní doktorka to dceři zařídili. VŠCHT jsem si ale vybrala už ve druhém ročníku gymnázia. Tehdy jsme si volili předměty na seminář. Jsem přirozeně strašně líná a nechtěla jsem se učit nic navíc, tak jsem si tehdy nastudovala všechny možné informace o dalším studiu a rozhodla se pro VŠCHT, dokonce jsem měla vybraný i ústav – technologie mléka a tuků. Teď už je to Ústav mléka, tuků a kosmetiky, a vybrala jsem si i pana profesora Šmidrkala. Zvolila jsem si tehdy na gymplu seminář z matematiky a chemie a vlastně svému tehdejšímu rozhodnutí jsem už pak podřídila všechno.

Splnila VŠCHT vaše očekávání?
O VŠCHT všichni říkali, jaká je těžká, že se hodně vyhazuje v prváku. Byla jsem na to připravená a hodně jsem si věřila.  Při matematice, na které hodně lidí vypadne, jsem byla  v klidu. Za celých pět let mě ze zkoušky vyhodili pouze jednou  - paní profesorka Hajšlová z Analýzy potravin a přírodních produktů. A doteď trvám na tom, že neoprávněně. Víceméně škola opravdu splnila má očekávání.
Cíleně jsem mířila na Ústav mléka a tuků a v období, kdy jsme si měli vybrat téma bakalářské práce, byla jsem rozhodnuta pro jediné vypsané kosmetické téma – Vlasové šampony. Rozhodla jsem se, že si ho nenechám vzít, a tak jsem šla za panem profesorem Šmidrkalem, vysvětlila mu, že jsem pro něj nejlepší volba a on mi dal napsat tři A4 na téma  solubilizace. Já jsem věděla jen to, že se jedná o fyzikální jev… Když jsem se zeptala do kdy, klidně odpověděl, že do zítřka. Bylo úterý a ve středu ráno ta témata měla viset na nástěnce… Přes noc jsem to napsala, ráno přinesla, on to položil na stůl, ani to nepřečetl a řekl: „ OK, já vás beru.“ Trochu jsem se vzbouřila, že to ani nepřečte!? A pan profesor klidně řekl, že jsem tam určitě nenapsala nic, co by nevěděl, jen si potřeboval zjistit, zda to zvládnu… Vypsané bylo opravdu jediné kosmetické téma, kruh mě nenáviděl, lidé přišli třeba ráno v osm a téma už bylo obsazené. Pan profesor si mě pak nechal i na diplomku. A dodnes se často vídáme a problémy konzultujeme.

Měla jste během studia představu, kam po škole půjdete?
Bakalářku jsem psala na šampony a při diplomce – ta byla specifická na téma tenzidy - jsme zkoumali  kritické micelární koncentrace jejich směsí…. Byla tam hodně fyzikální chemie, hodně počítání. Chtěla jsem po promoci do kosmetiky, ale začínala jsem u bytové chemie – prací prášky a aviváže v jedné malé firmě v Rakovníku. Jednou jsem si při návštěvě pana profesora Šmidrkala povzdychla, jaká by byla paráda dělat v Ryoru. Jsem z Kladna, měla bych to kousek a strašně by mě to bavilo. On mi to vymlouval, že majitelka inženýrka Štěpánková má dceru v mém věku, čili nástupkyni do vývoje. Netušil, že v té době už studuje marketing, nikoliv chemii…
Tak jsem z Rakovníka přešla na Vysočinu do firmy, která vyvíjela vlasovou kosmetiku včetně barev, chtěli vybudovat značku pro profesionální využití. Jsem městský člověk, takže v Bystřici nad Perštejnem, která má asi 8000 obyvatel, jsem si těžko zvykala. Obchody zavíraly ve čtyři odpoledne, když se mě v práci ptali, zda jdu domů, tak jsem odpovídala, že „na byt“… Na druhou stranu, měla jsem tam slušné možnosti, jezdila jsem po mezinárodních výstavách, v Paříži i v Barceloně jsem viděla ten „velký svět kosmetiky“. Dávala jsem si ale maximálně tři roky s tím, že pokud se mi za tu dobu nepovede udělat kontakty v kosmetice, chytit se na zajímavém místě, tak z problematiky kosmetologie odcházím a měním obor. A tehdy se mi ozvala jedna společnost z Kanady, že shání vývojáře.  Kývla jsem na to, řekla jsem si, že budu v Kanadě tak 5 – 7 let a získám tam nějaké zkušenosti.
Tehdy v listopadu 2012 se konal seminář o carbomerech a já na něj – jako na jednu ze svých  posledních akcí v Česku – taky jela. Tam ke mně najednou přistoupila světlovlasá dáma a řekla mi, že by si chtěla se mnou rozumně promluvit. Byla to inženýrka Štěpánková. Už asi měla o mně informace, ale zarazila se, když zjistila, že mám nabídku z Kanady. Vzala jsem si tři týdny na rozmyšlenou, přišla domů a řekla si – proboha, o čem tady uvažuju, nějaká Kanada, na to kašlu. Přeci nepojedu do Kanady za nějakou louži, kde nikoho neznám, když tady se mi tu nabízí Ryor! Před Vánoci jsme se sešly a domluvily se.
Ještě než jsem nastoupila bylo třeba vyřídit vše kolem přesunu zpět na Kladno a já se už tehdy doma děsně nudila a těšila se do laborky. Navíc můj první pracovní týden v Ryoru byla paní inženýrka na dovolené,  tak jsme se dopředu  domluvily, že budu dělat arganovou řadu, argan je teď hit.  Domů jsem si proto vzala emulgátory a pár emolientů, šlehala je míchátkem na cafe laté a zkoušela kombinace. Výsledkem bylo sérum. Když paní ředitelka dorazila z dovolené, jásala jsem: „Mám sérum, mám sérum!“ Prohlédla ho a řekla: „Dobrý!“

Byla vám etapa na Vysočině k něčemu?
Byla, naučila jsem se trochu dělat kosmetiku. Jinak se dělá, když máte učitele, jinak když vás nikdo nevede. Když jsem na Vysočinu přišla, byla tam sice laboratoř, ale v ní nikdo , kdo by se kosmetikou zabýval. Škola dá obecný náhled, naučí vás obecné principy. Organiku, fyzikální chemii, mikrobiologii, ale jestli si někdo myslí, že když vyjde ze školy, umí něco konkrétně umíchat, tak to fakt ne. To si člověk musí dostudovat, vyzkoušet teorii i praxi. Ale škola ho naučí myslet. Takže když jsem přišla na Vysočinu, řekla jsem si: „To tady mám umíchat nějaký šampon?!“ Tak člověk prostě začne číst… Tam jsem dostala prostě možnost si to zkusit. Dobré je, když si tohle někde zkusíte „nanečisto“, takže když přijdete do další práce, už zkazíte výrazně méně.

Co musí mít šikovná vývojářka?
Chápavého šéfa. Málokdo si to uvědomuje. Děkuju Bohu, že šéfka je chemička. První receptury pro svou firmu dělala ona, ještě v době, kdy byla v Ústavu lékařské kosmetiky. . Ví, co to obnáší. V jiné práci, pokud je šéfem ekonom, bude chtít po dvou měsících nějaký vzorek. A nedojde mu, že jenom tři měsíce jsou stability, že třeba čtyři týdny vám nepřichází vzorek  suroviny. Myslí si, že odborné semináře, kde člověk dostane oběd, jsou za odměnu. Ale tam se jezdí pro informace! Pokud máte chápavého šéfa, který ví, co obnáší vývoj, tak je to výhra. Umožní vám dál se vzdělávat, jezdit na všechny přednášky, míchat věci, které míchat chcete… A také pochopí, že když látka stojí 180 000 Kč za kilo – to jsou kmenové buňky, které teď letí a potřebujeme je – že ho nechcete finančně zruinovat, ale chcete udělat dobrý produkt, který bude žádaný. Že prostě 15 let staré věci nemají na trhu šanci získávat nové a mladé zákazníky.
A dobrý vývojář také potřebuje šikovnou paní laborantku. Tu také mám – míchá všechny moje výmysly i nesmysly.
A pak potřebujete trpělivost, když se učíte s novými látkami. S každou se člověk musí naučit pracovat, to znamená třeba deset neúspěšných pokusů. Jednou je to moc tekuté, podruhé moc tuhé, pak se vám nelíbí vstřebatelnost. Člověk musí skousnout, že se mu to nepovede napoprvé, musí být trpělivý…

A co fantazie?
Já mám spíš druhý problém, mě musí ve fantazii brzdit. Za šéfovou přijdu, že mám nový produkt. A hned slyším: „Neééé, nemůžeme dělat dvacet nových produktů ročně, vždyť to nestihneme propagovat.“ Jenže já pak jedu na nějaký seminář, prezentuje se tam zase nějaká nová látka a já prostě bez ní nemůžu žít. Teď máme nový výrobek v rámci arganové řady - připravujeme novou látku, která vyplní tukové buňky, ale vaším vlastním tukem. Což je revoluční, vrásky se nelikvidují pouze dočasně mechanicky, ale zevnitř, což je nejlepší. To jsem přeci nemohla opustit, takže jsem  to prosadila a líbilo se to všem tak, že to vůbec nedalo práci V hlavě mám další nápady, ale paní inženýrka se směje a říká mi: „ Už dost a mysli realisticky!“ Takže teď vyvíjím na rok 2015. Příští týden jedu na veletrh In Cosmetics,a když se mi tam bude něco líbit, tak to můžeme uvést na trh v lednu 2015, rok 2014 je již propagačně beznadějně obsazen až do konce

Hraje reklama v tomto oboru hlavní roli?
Asi  tak z 95 procent je to hlavně reklama a forma uvedení značky. Někdy mě to jako vývojáře až trochu uráží. Třeba  všeobecný názor spotřebitelů EU na parabeny. Všichni proti nim brojí, ale nikdo pořádně neví, co to je. Jde o konzervační látky, které se užívají v kosmetice zhruba 50 let, jsouprověřené, nealergenní a doteď neexistuje jediná potvrzená studie, která by potvrzovala jejich škodlivost. Síla médií je tak obrovská, že stačí, aby jedna redaktorka v nějakém populárním časopise nebo nějaký koncern pustil hlášku „bez parabenů“ a mají to všichni. A ostatní si myslí, že „s parabeny“ je to špatně. Snažíme se hlídat trendy a hlavně je následovat, proto máme arganovou řadu – arganový olej je dobrý, jak z hlediska mastných kyselin, tak z hlediska doprovodných látek a momentálně i z hlediska marketingu. Z  kosmetického hlediska je to jeden z nejlepších olejů. Ale máme i lepší, třeba amarantový olej, ale nikdo to neví i přes fakt, že to už posledních 14 let učíme republiku. Bohužel nikdy žádná velká korporace nepřišla s tím, že je vynikající. U průměrného spotřebitele nemůžete očekávat, že nastuduje, že amarantový olej je lepší než arganový… Před třemi lety byla jojoba, měli ji všichni, předtím makadamový olej, teď letí argan, trendy se střídají.  Přišel za mnou jeden dodavatel a nabídl olej tsubaki…. A řekl mi, že se velké dodavatelské společnosti zabývají průběžně tím, co by mohlo být trendem za pár let a pracují na tom. Za pár měsíců dá možná nějaká nadnárodní korporace miliony na propagaci. Takže já už mám koncept řady s tsubaki olejem .Pokud to  přijde, abychom už měli výrobky. My nejsme jako česká firma schopni platit reklamu v takových rozměrech, mezinárodní zvýraznění této látky je tedy podmínkou

A co bio a eko trendy?
Dotknu se jenom konzervantů. Problém nových – „eko“, je v dávkování. Běžných jsme dávali 0,1 %, nových přírodních desetkrát  či patnáctkrát tolik (minimálně). A u zákazníků registrujeme první alergie. Najednou se totiž  ve všech kosmetických výrobcích, které byly původně konzervovány prověřenými, účinnými a „nízkodávkovými“  chemickými konzervanty musela vyměnit konzervace za bohužel „modernější soft alternativy“. Lidé jsou vystaveni působení desetkrát vyššímu než předtím ; za rok začnou reagovat a přijdou, že krém, který používají mnoho let, je najednou začal pálit. Ale to není důsledek našeho krému, nýbrž působením veškeré kosmetiky vůbec, mýdel i jiných přípravků,  protože všude se musela najednou změnit konzervace a lidé jsou exponováni na každém kroku Navíc přírodní konzervanty páchnou , bourají viskozity, je to hodně komplikované. Takže jsme se s Evou dohodly, že budu zkoumat různé emulzní systémy, protože máme několik druhů emulzních základů, ale s tím, že nebudu používat předmíchané směsi konzervačních látek. Poptala jsem asi 30 jednotlivých složek s antimikrobiální aktivitou, které budu skládat na míru emulznímu systému a zkoumat jejich konkrétní vlastnosti v daném médiu. Napadlo  nás, že bych si na tom mohla udělat doktorát, pan profesor Šmidrkal souhlasil, podala jsem přihlášku, tak snad v září začnu.

A co pak, kam zamíříte? Neříkejte, že celý život budete v Ryoru?
Já doufám, že budu. Je to největší česká kosmetická firma, jsem tam vývojářkou, vyvíjím  výrobky, nikdo mi do  procesu jak to dělám nemluví (Eva má samozřejmě právo veta absolutně na vše :-)) . Na veškeré semináře, kde je třeba být , jedu – přijdu za šéfovou, řeknu, že tam  potřebuju jet, ona řekne samozřejmě . Jsou akce, kam z výrobců  kosmetiky jedu z Čech třeba i jenom já, nebo je nás opravdu velmi málo.
Navíc, díky ní jsem jedna z mála v této republice, kdo má právo – a tedy zkoušky – udělovat certifikáty bezpečnosti . Podle EU musí být na každý kosmetický výrobek napsané  nové hodnocení bezpečnosti. Je to zhruba třicetistránkový protokol. To, co bylo dřív na dvou třech stránkách, když se hodnotil výrobek jako celek, je dnes významně objemnější. Posuzuje se každá surovina zvlášt, počítá se maximální denní expozice , míra bezpečnosti, udělá se závěr, přidává se mikrobiologický rozbor, doplní stabilitní testy, tohle vše se shrne do zprávy a teprve pak se výrobek může prodávat. Jde o docela nákladnou záležitost, hodnocení jednoho výrobku stojí 4 – 8 tisíc korun, podle toho, jak složitý produkt to je. Když si vezmete, že naše firma má zhruba 250 výrobků, tak je to zhruba milion a půl…  Eva (inženýrka Štěpánková) mě poslala do Bruselu vystudovat toxikologii na univeritě ve Vrije, abych dostala akreditaci v oboru hodnocení bezpečnosti kosmetiky. Pro jednotlivce je tohle studium velmi náročné, stálo by to několik set tisíc korun... Nejen studium, ale náklady celkem. Udělaly jsme proto spolu s Evou džentlmenskou dohodu… Ke spokojenosti obou dvou.
Ale nejen proto vidím v Ryoru budoucnost. Eva mi z odborného hlediska dává tolik, co mi nikde jinde nedají. V nadnárodní společnosti bych dělala jenom výsek – třeba šampony. Tady mám široký záběr, vyvíjím různé druhy přípravků, pustí mě na všechny možné konference, v podstatě kamkoliv, podporuje mě v dalším vzdělávání Mám bydliště osm minut od zaměstnání, to mi ani lidi nevěří. V tom malém podniku je to jiné než v nadnárodní společnosti, kde patří k výbavě ostré lokty, kde si jdou lidé mnohdy po krku. Tady jsem skoro sama, mám veškeré vývojové zázemí, skvělou šéfovou, která, když se něco opravdu povede, dokáže  ohodnotit. Navíc ona mi třeba vaří. Já neumím vařit. Když mi jela maminka do lázní, tak jsem se jí svěřila, že budu týden na studeném odchovu. Obvinila mě, že si dělám srandu. Seděla jsem v neděli doma o chlebu s taveným sýrem, přišla mi smska – „V Kyšicích máš v lednici naproti sekretariátu polívku s italskou bagetou v označené tašce. Vezmi si to tam, já přijdu až odpoledne. Zatím se měj. Eva.“ Byla jsem tak hladová, že jsem tam vyrazila okamžitě a snědla jsem to k obědu i k večeři. A taky mi vozí vynikající štrúdl. Jsem tam rok a dnes říkám, že to byl nejlepší rok mého života. Tak proč bych měnila? Evu zkrátka nedám.