Ing. Tomáš Němec

„Chceme být nejlepší na světě“, řekl mi v rozhovoru předseda představenstva ČGS Ing. Tomáš Němec. „Mou odpovědností jsou pneumatiky – mimosilniční, zemědělské. Právě v tomhle segmentu trhu máme jasný cíl – být nejlepší a největší na světě. Zatím jsme druzí v Evropě a čtvrtí na světě, tak to není tak daleko.“

VŠCHT Praha byla pro něj po maturitě východiskem z nouze. Nedostal se na medicínu a ze všech možností, které přicházely v úvahu, vyšla nakonec chemie. Plánoval na rok, pak to chtěl zkusit znovu na medicínu. Jenže zůstal. Zda díky tomu, že mu škola umožňovala věnovat se lyžování a dalším sportovním aktivitám, nebo proto, že tady, jak říká „potkal prima lidi“, těžko dnes říct. „Ale nelitoval jsem, zvlášť když vidím, co se dneska děje ve zdravotnictví, ale možná bych už měl nějaký holding – nemocnici,“ dodává se smíchem.
O Mitasu ovšem během studií ani netušil, že existuje. Jenže život tropí hlouposti: diplomovou práci psal řízením osudu právě z oboru gumárenství. „Jediné, co si pamatuji, že jsem sem jel z Dejvic tramvají šíleně dlouhou dobu. Já vůbec netušil, že se v Praze vyrábějí pneumatiky… Pak jsem se tu s lidmi poznal – a dostal jsem nabídku, že když nastoupím, do dvou let budu dělat dobře placenou funkci a dají mi byt. To byla výhra, naprostý unikát, nebylo co řešit, i když už jsem měl díky tenisu zajištěné místo v podniku zahraničního obchodu Technoexportu, na tehdejší dobu tedy velmi zajímavá příležitost.“ Jenže ho čekala vojna, tak nastoupil na pár měsíců v Mitasce jako manipulační dělník a vykládal vagóny. A nemohl si to vynachválit, protože místo nástupního platu absolventa VŠ, což tehdy dělalo 1700 korun, měl plat dělníka, až 4500 korun. „Byla to pekelná dřina, ale na tehdejší dobu strašně peněz.“
Ani po vojně se nevrhl do výrobního procesu a stal se z něj obchodník, přesně nákupčí. Dneska je podobná pozice zlatý důl, ale tehdy byli nákupčí žebraví cesťáci, kteří putovali od podniku k podniku s lahví či jiným úplatkem. „Samozřejmě jsem musel vědět, co sháním, bez teoretických základů ze školy by to nešlo. Moc jsem ocenil průnik chemie a své specializace ekonomika a řízení chemického a potravinářského průmyslu na FCHI. Navíc mám státnici z účetnictví, což se mi také moc hodilo.“ Projezdil celou republiku a v roce 1985 se stal vedoucím nákupu. Začal ho dělat ve velmi dramatické době – měsíc a půl poté, co v Mitasu vyhořela míchárna směsí. Bylo nutné všechno přeorganizovat, se všemi případnými dodavateli gumárenských směsí dojednat podmínky a režim dodávek. Nešlo jen o pneumatikárny, ale i technikářské míchárny, gumárnu má dokonce i výrobce kabelů. Inženýr Němec dostal na starost všechno zorganizovat. „Poznal jsem všechny míchárny v celém Československu a zorganizoval celý systém zásobování gumárenskými směsmi pro fabriku, která si je až do požáru vyráběla sama. Vyhořeli jsme ve čtvrtek, ale už v pátek ráno volali různí kolegové a známí od Slovenska přes celou republiku a nabízeli pomoc…“ Šéfa nákupu dělal dva roky a sám přiznává, že ho to moc nebavilo. Takže v okamžiku, kdy dostal šanci přejít do výroby, neváhal. Prošel praxí, stážoval v Púchově, Otrokovicích a začal dělat šéfa výroby, těsně před změnou režimu výrobního náměstka Mitasu. 
Po převratu se k němu dostala informace o akci kanadské vlády, kterou mj. spoluorganizoval Tomáš Baťa. „Šlo o pomoc mladým manažerům z východního bloku a celý kurz probíhal na univerzitě v Torontu, na fakultě MBA. V roce 1990 jsem chodil v Torontu do školy a na praxi jsem byl u firmy Goodeer. V té době tam byl šéfem člověk, který se posléze stal šéfem celosvětového Goodeera. Navázal jsem s ním docela prima vztah. Toronto – to byl můj vstup do světa.“
Když se vrátil, stal se součástí týmu vyjednávajícího vstup zahraničního kapitálu do československé gumařiny. „Byl jsem zaměstnancem Mitasu a jednání vedl jeho tehdejší ředitel. Koncem roku 1991 jsem nebyl spokojen, jak se jednání vedou a za jakých podmínek sem vstupuje zahraniční partner; bylo jasné, že to bude německý Continental. No a tak jsem byl za trest odejit z týmu a k 1. lednu jsem byl jmenován ředitelem Mitasu. Fabriky, která byla ve vážných ekonomických problémech a které se dávaly tak tři roky do bankrotu.“
Byl naštvaný a chtěl jim ukázat, co dovede a že Mitas pod vodu nesmí. „Vybral jsem si lidi, stanovili jsme si priority a tvrdě jsme pracovali na tom, aby věci fungovaly. Opravdu tvrdě jsme šetřili, až do takových absurdit, že jsme počítali, kolik je toaletního papíru na jednotlivých záchodech v celé fabrice. Ale byla to nesmírně tvrdá a dobrá škola – říkají to všichni, kdo tím prošli. Byla to velmi zajímavá doba, někteří ředitelé samozřejmě měli jiné priority, než byla záchrana firmy… V roce 1994 nebo o rok později jsme provedli první akvizici, koupili jsme Obnovu Brno, protektrorovnu a obchodní síť – neměli jsme ji, byla vložena do společného podniku Barum Continental a my jsme nějakou potřebovali. Pomohlo nám i to, že jsme dostali i podporu z  české vlády, takových podniků bylo několik desítek. Jenom dva nebo tři existují dodnes a dávno státu ty peníze vrátily. Mitas je jedním z nich.“
Evidentně si dokáže inženýr Němec vybrat kolem sebe schopné lidi. Má na to recept? „Neexistuje obecný recept na výběr spolupracovníků, ale mám rád kolem sebe lidi, které nějak víc znám. Má to svá negativa i pozitiva, ale já jsem přesvědčen, že pozitiva převládají. Většinou jsem se orientoval na lidi, které znám jak z práce, tak ze školy, i ze sportu. Ale většina lidí do týmu byla odsud.“ 
Jedním z prvních kroků byla změna sortimentu. Na začátku roku 1992 tvořily zastaralé nákladní diagonální pláště zhruba 90 procent výroby, zbytek byly o něco perspektivnější výrobky. Dnes má firma úplně jiný výrobní program. Mitas vlastní tři továrny u nás, koupil továrnu v Srbsku, vyrábí pod různými značkami – Mitas, Continental, Cultor mají prodejní organizace po celém světě. „Náš cíl být první na světě není tak ujetý. My nebudeme nikdy pneumatikárna, která vyrábí masové výrobky – pneumatiky pro osobní a nákladní vozy, naše filosofie je klasická filosofie okrajových produktů. Mimosilniční pneumatiky pro zemědělství, pro stavební stroje, municipální mechanismy, prostě tyhle speciality. Je ovšem otázka, jak to změřit, počtem pneumatik nebo penězi, obratem v určitém sortimentu… V některých zemích se vedou přesné statistiky, v jiných je buď nemají, nebo nejsou přesné, ale v podstatě se ví, jak to funguje: samozřejmě podle obratu.“
Bude pokračovat chemická tradice i v další generaci? „Své děti jsem k tomu nutil, takže se na chemii nedalo ani jedno. Dokonce jsem se snažil, aby syn studoval v nejvyhlášenější gumařské škole na světě, nepovedlo se… Já si dodnes myslím, že studovat VŠCHT je velmi dobré rozhodnutí. Už za minulého režimu to byla jedna ze škol, které byly na světové úrovni, a ideologie tam nehrála takovou roli. Moje děti aspoň studovaly a studují venku, to rozšíří obzor a možnosti,“ uzavírá úspěšný manažer.